Demokracie je jako sex na střední - všichni o tom mluví, ale jen málokdo to dělá.

A když na to dojde, tak člověk někdy zjistí, že to vlastně vůbec není tak skvělé a příjemné, jak si vysnil. Možná bychom si tedy mohli upřímně říct, že demokracii nechceme?

Co je to ta slavná demokracie si nejspíš nemusíme zdlouhavě vysvětlovat.

Encyklopedie Brittanica říká: Demokracie je systém vlády, ve kterém jsou zákony, veřejná správa, vedení a hlavní činnosti státu nebo jiné politické jednotky přímo nebo nepřímo rozhodovány „lidmi“ – skupinou, která byla historicky tvořena pouze menšinou populace (například všemi svobodnými dospělými muži ve starověkých Athénách nebo všemi dostatečně majetnými dospělými muži v Británii 19. století), ale od poloviny 20. století je obecně chápána jako zahrnující všechny (nebo téměř všechny) dospělé občany.

A o kousek níže pak tatáž encyklopedie pokračuje: Charakteristickým rysem demokracie je, že umožňuje občanům podílet se na tvorbě zákonů a na veřejné správě tím, že si pravidelně vybírají své vůdce a hlasují na shromážděních nebo v referendech.

Zatím dobré, ale teď se to poněkud zkomplikuje: Aby byla jejich účast smysluplná a efektivní – aby demokracie byla skutečná a ne jen předstíraná – občané musí rozumět svým vlastním zájmům, znát relevantní fakta a mít schopnost kriticky posuzovat politické argumenty. Každá z těchto věcí předpokládá vzdělání.

Tak. A teď prosím každý ruku na srdce.

1. Rozumíme svým vlastním zájmům? A to nejen těm okamžitým, prvoplánovým, vycházejícím z našich fyzických potřeb (respektive z prvních dvou pater Maslowovy pyramidy potřeb, viz např. zde)? Jeden příklad za všechny. Dokážeme si třeba uvědomit, že ve skutečnosti nutně potřebujeme stát a musíme proto na jeho chod přispívat?

Teď vážně nechci rozbouřit oblíbenou diskusi na téma, jak nám ti zlí představitelé státu jen utrhují od úst a nic nám za to nedávají. Chci jen upozornit na to, že jsem mockrát slyšel, že platit daně je hloupost. Jenže stát ve skutečnosti potřebujeme všichni a stát bez daní fungovat nemůže.

On se totiž stará o tzv. veřejné statky. Viz Wikipedie: Mezi hlavní služby, které stát poskytuje patří zdravotní péče, vzdělání, vymáhání práva, zajišťování bezpečnosti občanů apod. Ke svým činnostem ovšem potřebuje finance, které získává výběrem daní od jednotlivců (domácností) a firem. Díky výběru daní se může angažovat ve výše zmíněných oblastech, v nichž by se soukromé firmy či jednotlivci angažovat nemohli, protože nejsou dostatečné ziskové.

Jinými slovy - diskuse není o tom, jestli je dobře nebo špatně platit daně, nebo o tom, co za ně dostáváme. Daň je povinný odvod bez nároku na konkrétní protiplnění. Musí být. Jinak to nejde. Jen možná, kdybychom se více věnovali tomu, aby systém daní byl jednoduchý, přehledný a jejich výběr účinný, namísto ladění dílčích parametrů. Paradox snížení množství vybrané daně při jejím neúměrném zvýšení není nová teorie (Lafferova křivka, viz např. zde).

2. Známe relevantní fakta? Nejsem si jist. I od veřejnoprávních médií často slýchám, že vláda něco rozhodla. A pak zjistím, že příslušný zákon ještě není ani v prvním čtení. A už skoro nikdy neslyším, jak nakonec legislativní proces dopadl a co z toho původního záměru vlády skutečně vstoupilo v platnost.

Teď si zase nestěžuji na novináře. Ono to není úplně snadné, udržet si přehled o všem, co vyjde ve Sbírce, tedy o tom, co je pro všechny opravdu závazné a platné.

Pro zajímavost, když se do Sbírky podíváte teď, tak zjistíte, že i letos něco (často dost zásadního) vstoupilo v platnost de facto každý den. Máme k datu vzniku tohoto článku ve Sbírce 306 částek a je 298. den roku (24. října 2024). To se fakt nedá zkonzumovat, ani při nejlepší snaze, pokud při tom chcete mít rodinu a chodit do práce. Nemluvě o produkci zákonodárců všech minulých let. Slibované zrušení spousty zákonů se nakonec omezilo na formální zrušení těch, které už stejně dávno nemohly platit, protože byly tzv. obsolentní, neboli zastaralé. Ano, bylo jich celých 3616, ale praktický užitek z tohoto kroku nebyl asi žádný.

3. Máme schopnost kriticky posuzovat politické argumenty? Určitě máme, akorát těch argumentů, které by byly skutečně argumenty, je jak šafránu.

Víme vůbec, co je to argument?

Koukneme zase na Wikipedii: Argument (lat. argumentum od arguo, objasňuji, vyvracím, obviňuji) je důkaz, důvod nebo doklad, že nějaké tvrzení je pravdivé nebo naopak nepravdivé, že platí nebo neplatí.

Důraz si položme na slova důkaz, důvod nebo doklad. Nevím jak vy, ale já mám pocit, že z politické scény spíše slýchám dojem nebo pocit nebo názor.

Dodejme ještě, že už John Stewart Mill ve svém pojednání „O svobodě“ (On Liberty) z roku 1859, konkrétně v druhé kapitole s názvem „Svoboda myšlení a diskuse“ správně prohlásil, že názor, který není podrobený diskusi, nemůže být považován za důvěryhodný, a že potlačení názorů, byť chybných, je nebezpečné, protože brání procesu zjišťování pravdy. Bez dalšího komentáře.

4. Vzdělání. Výše v citátu z encyklopedie jsme se dočetli, že všechny tři body (porozumění vlastním zájmům, znalost relevantních fakt a schopnost kriticky posuzovat politické argumenty) vyžadují vzdělání. To je dnes v době informační nejsnáze naplnitelný požadavek. Na internetu existuje nesčetné množství kvalitního studijního materiálu, například univerzita Yale letos v červenci zveřejnila zdarma kurz Morální základy politiky, který přednáší prof. Shapiro. Ale jistě bychom našli i mnoho dalších.

Možnosti tedy máme, je jen na nás, jestli je využijeme. Možná, že trocha námahy by stála za to, abychom dokázali to, co v naší mladé demokracii ještě není úplně dokonalé, společně posunout k lepšímu.

Jenže chce se nám dávat si tu práci? Není lepší si jen stěžovat, že je všechno špatně, ale nic se s tím nepokusit udělat? A proto ten kontroverzní titulek.

Jestli opravdu chceme demokracii, je potřeba si uvědomit, že ji nezískáme bez práce. A připravit se na to, že ve skutečně demokratickém rozhodovacím procesu se může stávat, že to, na čem se většina shodla, se mně osobně vůbec nelíbí, a přesto se tím musím řídit.

Demokracie totiž nekončí v okamžiku, když není po mém. Pokud se s tímhle neumíme smířit, není tedy na čase raději si to přiznat a zkusit hledat jiné uzpůsobení?