Zkouška závazku

Člověku se před usnutím honí hlavou ledacos. Většinou to ráno nestojí ani za vzpomínku. Jenže občas vám mozek těsně před vypnutím podstrčí dvě slova, která nedávají vůbec žádný smysl. A pak kvůli nim nemůžete usnout.

Večer takhle usínám a po celém dni se jednomu honí hlavou věci. Asi to znáte. Tentokrát mi nějak nešlo zabrat, ale postupně jsem sledoval, jak se ten binec v hlavě uklidňuje, myšlenky se rozpadají, přestávají dávat smysl a zbývají už jen takové ty poslední záblesky vědomí, než člověk prostě usne.

A v tom proudu polonesmyslů najednou zachytím poslední dvě slova:

„Zkouška závazku.“

No normálně jsem zvyklý na všelijaká, někdy i dost překvapivá slovní spojení. Ale tohle mě zarazilo natolik, že mě to probralo zase skoro na začátek.

Proboha, kde se v mém podvědomí vzala „zkouška závazku“?

Zkouška způsobilosti. Zkouška dospělosti. Zkouška pevnosti. Zkouška sirén.

Ale zkouška závazku?

To je vážně divný.

Začal jsem ten nesmysl převalovat v hlavě a napadlo mě klasické řešení Douglasem Adamsem. V Stopařově průvodci po Galaxii známe odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec. Je to 42. Problém je jen v tom, že nikdo pořádně neví, jak vlastně zněla otázka.

Tak dobře.

Odpověď tedy máme: „Zkouška závazku.“

Teď ještě zjistit otázku.

Co je zkouška, je celkem jasné. Něco máme, nějak to má fungovat, a tak ověřujeme, jestli to skutečně funguje.

Ale proč bychom měli zkoušet závazek?

Závazek je přece něco, k čemu jsme se zavázali. Něco jsme slíbili, podepsali, odsouhlasili. Jedna strana se na něco zaváže druhé a od té chvíle se tak nějak počítá s tím, že to udělá.

Jak jsem ten nesmysl dál přežvykoval, došlo mi, odkud se mi tam asi vloudil.

Článek 5 Severoatlantické smlouvy.

Ten v principu říká, že ozbrojený útok proti jednomu členu je považován za útok proti všem a ostatní mu pomohou takovou akcí, jakou považují za nutnou, včetně případného použití ozbrojené síly.

A v tu chvíli jsem se zase zarazil.

Proč by se měl závazek zkoušet?

Kurňa, jednou jsme se přece domluvili. Dokud smlouva platí, tak platí. A pokud neplatí, tak neplatí. Na tom přece není co testovat.

Nebo je?

Protože když o tom člověk přemýšlí o něco déle, možná se při zkoušce závazku vůbec nezkouší ten závazek.

Možná se zkouší ten, kdo ho dal.

Papír totiž sám od sebe nic neudělá. Smlouva neumí vstát od stolu, obout si boty a říct: „Tak jo, já jsem to tehdy podepsala, tak jdeme.“

To musejí udělat lidé.

A najednou ta dvě pitomá slova začala dávat nepříjemný smysl.

Zkouška závazku je chvíle, kdy se ukáže, jestli závazek existoval jenom na papíře, nebo také v hlavách těch, kteří ho podepsali.

Protože závazek má jednu zvláštní vlastnost: jeho cenu neurčuje okamžik, kdy ho člověk vysloví. Jeho cenu určuje až okamžik, kdy jeho dodržení začne být nepohodlné.

Dokud mě nic nestojí říct „samozřejmě, můžeš se na mě spolehnout“, je to zadarmo.

Zajímavé to začne být až ve chvíli, kdy zazvoní telefon.

A to už je skutečně zkouška.

Ne závazku.

Nás.

Protože když platné smlouvy dodržujeme jen tehdy, když se nám zrovna hodí, máme ještě jeden problém. Nejen s tou konkrétní smlouvou.

Máme problém se všemi příštími.

Kdo nám totiž příště uvěří?

Můžeme podepsat další papír. Můžeme na něj dát razítko, státní znak, deset podpisů a slavnostně se u něj vyfotit. Ale ten druhý už bude vědět, že někde malým, neviditelným písmem stojí:

Platí do chvíle, než se nám to přestane hodit.

A s někým takovým se samozřejmě můžete kamarádit dál.

Jen mu raději nepůjčujete klíče od bytu.

Smlouva není názor, že ano?

Taky jsou to totiž úplně jiná slova.

Takže nakonec možná moje podvědomí nevyprodukovalo úplný nesmysl.

Možná „zkouška závazku“ opravdu existuje.

Jen jsem celou dobu špatně hledal, co se při ní vlastně zkouší.

A ano, paní profesorko Rybáková, já vím.

Zase jsem začal u usínání a skončil u NATO.