"Peníze ještě nikoho neudělaly bohatým"

Toť pravil Seneca mladší. Teoreticky s tím - možná po krátké úvaze - bude souhlasit asi skoro každý. Jenže teorie a "souhlasení" je jedna věc, ale praxe a skutečný život jest věcí druhou a zároveň tou podstatnou.

Nejde o to, s čím souhlasíme, jak někomu odpovíme, ale o to, co máme v srdci a podle čeho se rozhodujeme v konkrétních situacích. Nejsou důležité činy, ale pohnutky, které nás k činu vedly. A o svých pohnutkách ví každý sám nejlépe.

Proto se ptám: kdo z nás plně pochopil tuto Senecovu větu? Kdo z nás prožívá každý den s tímto vědomím a tím pádem se podle toho i chová?

Bojím se, že většina z nás na to minimálně zapomíná. Copak bychom se totiž potom tak často bavili o penězích, o tom, kolik co zdražilo, co kolik stojí, kde mají slevu či kdo má jaký plat? Copak bychom s těmito tématy ztráceli tolik času? Copak by se potom tolik kradlo, podvádělo a uplácelo?

Vždyť ten, kdo byl žil podle této jediné prosté věty, by v každém okamžiku ani nezaváhal nad tím, zda si má či nemá vzít úplatek, zda si má přivlastnit to, co mu nepatří, nebo nemá. Nezaváhal by, protože by věděl, že mravní újma mu nestojí za takový poklesek, který mu navíc žádné skutečné bohatství nepřinese.

Kéž bychom takový byli! Alespoň většina z nás. Pak by takoví byli i ti lidé, které si volíme "z našeho středu" za náčelníky.