Nejdříve zrušili stowattové žárovky, teď zvoní umíráček těm, co mají 75W. Bankroty a půjčky začaly na Islandu a v Irsku, Řecko to "vylepšilo", mluví se o problémech v Portugalsku, Španělsku, najednou i Itálii je na tom zle. Že se nemluví o nás je snad jedině tím, že jsme stále ještě (jak dlouho?) v celoevropském špatném průměru. Nebo tím, že o tom mluví Češi Čechům...
Ano, mám dojem, že se začíná šeřit. Zatím sice máme nakoupené nějaké zásoby starých silných žárovek (tj. máme ještě z čeho brát), ale až tyto záložní zdroje dojdou, bude znatelně méně světla. Ucítíme to zvláště v blížících se zimních měsících, kdy jsou dny kratší a žárovky budou muset mnohem víc nahrazovat sluneční paprsky.
Všichni jsem si navzájem již půjčili skoro všechno, co jsme si mohli půjčit, takže již dávno půjčujeme pouze ty peníze, které jsme si sami někdy půjčili. Přímo či nepřímo. Všichni dluží (až na malé výjimky) všem, takže už ani nejde spočítat, kolik peněz celkově vlastně chybí. Je to vleklá krize, která má základ v krizi morální - jak již před 80 lety věděl Tomáš Baťa. A až se zjistí, že půlka světa má peníze pouze ve formě imaginárních číslic, budou výpisy z bankovních institucí tím nejlepším, čím půjde rozdělat táborák na zahradě.
Zároveň s tím budeme zřejmě všichni časem svítit čtyřicetiwattovými žárovkami. Ti z nás, kteří mají lustry na jednu žárovku a nebudou chtít koupit "úspornou" žárovku za stovky korun (nebo na to nebudou mít), začnou zažívat mnohem intimnější večery než dříve. Kdo ještě bude mít nějaké ty půjčené peníze, tak si koupí nové lustry, kam "nasází" stejně ty klasické žárovky. Aby ale člověk měl v pokoji trochu světla, koupí si pětiramenný lustr, což znamená 5x40=200W. Tak daleko se žádný europoslanec schvalující stupidní nařízení unie asi nedopočítal: že 200W je dvojnásobek vyhynulé stowattové žárovky je ovšem jasnější než facka - je jedno komu nadělená.
A tak si ještě nějakou dobu budeme hrát na blahobyt a na to, že se nic neděje. Sedneme si ke stolu pod skomírající lustr koupený na úvěr a budeme přemýšlet nad tím "kde vzít a nekrást". (Tedy v české kotlině se toto rčení již dávno přetransformovalo spíše do "kde vzít a nakrást".) Než to ovšem vymyslíme, tak se nad Evropskou unií notně sešeří, bude-li vůbec ještě existovat.
Rozděláme si oheň z výpisů bankovních účtů, z cenných papírů a dluhopisů, které nebudou mít žádnou skutečnou hodnotu a budeme přemýšlet, proč jsme si raději pořádně nepůjčili. 60% dluhu by nám potom bylo odpuštěno a jenom bychom "vydělali". Budeme si nadávat, proč jen jsme žili odpovědně, snažili se příliš neutrácet a nakonec jsme z vlastních úspor zaplatili jiným jejich neúměrný životní styl.
Pořád se jakoby vyplácí žít na dluh, ale to je špatně. Dokud se to nezmění, nebude ani lépe ani radostněji.
Inu, třeba budeme mít ještě alespoň na nějaký ten špekáček a pivo. A když si na památku vyfotíme, jak vypadalo euro, tak budeme nostalgicky usínat...
*************
********
***
