Dnes jsem se podíval na dokument „Hirošima – den poté“ na ČT2. Již jsem jej viděl, ale i v tomto případě platí: opakování - matka moudrosti. A zřejmě až dnes jsem si uvědomil, jak svržení atomové bomby na Hirošimu správně pojmenovat…
V anotaci na http://tv.seznam.cz/ se uvádí:
„Dokument USA. Dne 6. srpna 1945 zahynulo při prvním atomovém útoku v dějinách 80 000 obyvatel tohoto japonského města a sedmdesát procent budov bylo zničeno. Pro desetitisíce dalších obětí radiace začalo kratší či delší martyrium.
6. srpna 1945 zahynulo při prvním atomovém útoku v dějinách 80 000 obyvatel tohoto japonského města a sedmdesát procent budov bylo zničeno. Pro desetitisíce dalších obětí radiace začalo kratší či delší martyrium. Americký dokument nabízí rekonstrukci událostí 6. srpna 1945, kdy Spojené státy svrhly na Hirošimu atomovou pumu. 80 000 obyvatel tohoto japonského města zahynulo ihned, 80 000 bylo zraněno. Ze dvou set místních lékařů přežily pouhé dvě desítky. Sedmdesát procent budov ve městě bylo zničeno. Ihned po skončení 2. světové války nařídil prezident Truman ustavení komise, jejímž úkolem bylo zkoumat účinky atomového výbuchu na materiálu a lidech... Město bylo na začátku padesátých let zbudováno znovu. Ale osudy přeživších obyvatel Hirošimy poznamenala nemoc z ozáření, jež si po léta vybírala svou daň.“
Toto stručné shrnutí plně vystihuje podstatné údaje o onom šíleném pokusu na lidech, převážně civilistech, ale nemůže samozřejmě obsáhnout utrpení tisíců lidí, které je v pořadu zastoupeno jen vyprávěním několika málo pamětníků, kteří tu událost zažili a měli to štěstí, že přežili. Padesátiminutový pořad byl namixován právě ze vzpomínek obětí, ke kterým ve velkém kontrastu přistupoval druhý prvek: snaha racionálního rozumu ospravedlnit tento čin v rámci ukončení bojů s Japonci. Najít další „polehčující okolnosti“ v tom, že zjištěné skutečnosti „daly lidstvu“ (nebo hlavně Američanům?) cenné informace o působení tohoto šíleného vynálezu zkázy, se snaží vědecké příspěvky v pořadu. Technické informace soupeří u diváků s lidským neštěstím nejvyššího kalibru. Záběry z dnešní Hirošimy mají podtrhnout happy end tohoto hororového příběhu…
Nechci tady dělat recenzi pořadu, o ten tady vůbec nejde. (Navíc je jistě velmi dobrý a možná by ani neškodilo, aby se promítal povinně třeba jednou ročně všem, kteří jsou na pochybách.) Jde o to, co se událo onoho 6. srpna 1945. Kolik lidí, žen a dětí (i ještě nenarozených) v ten den zemřelo, kolik jich umíralo za neuvěřitelných bolestí ještě několik dnů poté, kolik jich umíralo ještě další měsíce a roky. Bytosti, které měly pouze tu smůlu, že bydlely v Hirošimě, že se narodily právě do nemocného 20. století a že nad Hirošimou byla ten den jasná obloha. Dá se jejich blesková smrt a neskutečné utrpení omluvit tím, že by padlo i větší množství vojáků při pokračování války vedené konvenčními zbraněmi?
Dle mého názoru nedá. Tito lidé neměli ani šanci se ukrýt do protileteckého krytu, protože osamocené letadlo nikdo nepokládal za nebezpečné. Tito lidé byli americkým velením (a vedením) určeni primárně k vytvoření nátlaku na Japonsko (svým utrpením a případně i svou smrtí) a sekundárně pasováni do role pokusných králíků: experiment skončil a vědci začali zkoumat následky z ozáření, vliv výbuchu, výšku výbuchu, co bylo nejničivější a další mnohdy absolutně neosobní a od podstaty odvádějící informace.
To, že i vědci a technici dospěli v závěru svého hodnocení k tomu, že je třeba se dalšího použití této zbraně pokud možno vyvarovat (volně řečeno), je jistě dobře. Přesto toto sdělení stálo příliš velkou cenu.
Šel bych po oněch víc jak šedesáti letech mnohem dál a nazval bych věci pravými jmény. Atomové útoky proti Hirošimě a Nagasaki patří mezi největší zločiny proti lidskosti. A jsou to největší americké zločiny, jejichž krev a bolest zůstává na rukou těch, kteří spolurozhodovali. A nic na tom nezmění ani to, že nás toto „poučení“ možná zachránilo od pozdější jaderné války…
*********************************
******************
********
