Transatlantická obranná spolupráce pokračuje

Narazil jsem v médiích na komentář Putin obnovuje ruskou sféru vlivu, který je velmi zajímavý a všem doporučuji jej vyhledat a přečíst.

Vyšel na Seznam Zprávy 21. května a autorem je sociolog, analytik a také můj bývalý kolega Ivan Gabal. To jsou všechny potřebné indicie k dohledání, neměl by to tedy být problém. Proč jej doporučuji? Protože Ivana Gabala léta znám jako odborníka na zahraniční politiku, a především pak na obranu a bezpečnost. Umí „číst politickou mapu“ této oblasti a pak podat čtenáři stručně a jasně prioritní body spolu se základním vysvětlením konsekvencí. Pro občana jako laika na tuto problematiku to může být užitečný a zkoncentrovaný vhled do aktuálního dění.

Musíme se umět správně orientovat v množství informací a snažit se objektivně porozumět tomu, proč je dobré, nebo naopak špatné, to či které politické rozhodnutí. Je to nejlepší nástroj boje proti dezinformacím a lžím. Máloco se totiž tak hodí do krámu nekalé politické (ne)reprezentaci jako lidská hloupost, stejně jako naivita nebo i nenávist… (Upozorňuji, nespecifikuji žádné nacionalistické ani byznysově populistické strany nebo hnutí!). Jde totiž o naprosto ideální podhoubí pro jejich za každou cenu líbivý marketing. Stačí jedno pravdu překrucující nebo zcela na lži založené marketingové mávátko a snadno „nažhavíte“ příslušnou část elektorátu. A oni rychle a rádi zapojí své komunikační kanály pro jeho papouškování, kdy dokonce touto cestou nechtíc nebo opět úmyslně dochází k dalším interpretačním úpravám. A kde je nebo byla pravda? To nikoho nezajímá. Oni beze studu vykřikují dál do světa tu svou nemravně zdeformovanou. Příliš ostrá slova? Naopak. To je tak silná káva, že jen slušnost člověku velí se opanovat a rozum káže napnout všechny síly na jejich vyvracení a uvádění na pravou míru.

Ale zpět k tématu zmiňovaného komentáře. Když pominu smrt papeže a volbu jeho nástupce, pak média poslední dny jela na vlně avizovaného istanbulského setkání vrcholných představitelů Ukrajiny a Ruska, za pískání hlavy USA, s dohady přijede, nepřijede, ke společnému stolu zasedne, nezasedne, mír chce nebo se mu hodí víc válka apod. Ale asi málokdo si myslel, že se Putin do Istanbulu skutečně dostaví a bude osobně jednat se Zelenskym o mírovém řešení ruské vojenské agrese na Ukrajině. Druhá strana tábora, nejspíš většinová, teď říká „Nepřijel… To se dalo čekat!“. Zajímavý je ale hlubší pohled, kam se celá tato rusko-ukrajinská situace, která se ale rozhodně netýká jen těchto dvou hráčů, posunula. Jaké jsou aktuální politické (nezaměňujme za vojenské) zisky a ztráty na stranách Ruska, Ukrajiny, USA a Evropy. Ono se to tímto směrem v podstatě vydalo již po volbě nového prezidenta USA a od té doby to spíš připomíná jen byznysový „namlouvací taneček“ dvou mocností s větším, či menším vyloučením zbývajících dvou aktérů. Pořád to ale má navenek vypadat jako intenzivní snaha o dosažení míru, veřejného přiznání svobodného a demokratického práva na sebeurčení, spolu s přiznaným nárokem na válečné odškodnění aj. Momentálně to ale celé dopadlo tak, že se na místo dostavil pouze Zelenskyj, Trump zvolil jako svou prioritu jednání se Saudy a Katarem a Putin? Pokud by neměl jistotu, že se v Istanbulu sejde toliko s Trumpem, z Moskvy by ani nevyrazil. Takže do Istanbulu poslal své vyjednavače, nepřekvapivě opět s nevyjednatelnými požadavky. Mírový výsledek tedy zase nula a opět se ukazuje, že Putina nedonutíš, k čemu se donutit nechce nechat, a navíc na tom bohužel často i politicky vydělá. Jasně ukázal, že pokud vůbec bude s někým ochoten jednat, pak s Trumpem, a Ukrajinu, spolu s Evropou, klidně nechá za dveřmi sankce nesakce.

To jsou fakta, která z médií už víme. Autor komentáře ale vyzdvihl jinou skutečnost, která v tomto informačním reji zanikla. V Istanbulu se totiž zároveň konal i summit NATO, resp. jednání ministrů zahraničí států NATO, včetně zastoupení USA. Pozitivním výsledkem setkání je avizovaná alianční vnitřní shoda – nadále stojí za Ukrajinou a je připravena být funkční i v případě napadení jakéhokoli ze svých členů. Bude tedy pokračovat ve vyvíjení společného intenzivního tlaku na Kreml ve věci třicetidenního příměří, a to pod hrozbou sankcí.

Pokračující transatlantická obranná spolupráce je dobrou zprávou, neřeší to ale úplně otázku, kdy konečně nastane mír na Ukrajině. Tady si Putin vydobyl zcela specifickou vyjednávací pozici, protože světu ukázal, že za partnera považuje pouze Trumpa, se kterým je tak možná ochoten se ještě na něčem domluvit… Přemýšlivého obratem napadne, že – podle priorit obou a ani tak jim nemusí jít o Ukrajinu s Evropou.

Putin se na Ukrajině už přes tři roky, ale v podstatě téměř o dekádu více, snaží o znovuvybudování ruské sféry vlivu. To je fakt. Že by se tam v případě úspěchu nezastavil, je také spíš jistota. A že by rád postupně dostal pod svá vlivová křídla i další bývalé proruské satelity na Baltu a dál ve středu Evropy, se dá také předpokládat. Takže Evropě opravdu nezbývá nic jiného než intenzivně zapracovat na vlastní efektivní obranyschopnosti. Pokračovat v již nastartovaném navyšování obranných výdajů jednotlivých členských států, stejně jako v modernizaci svých ozbrojených sil a obranných kapacit atd. Jenže…

A sem směřuje i závěr zmiňovaného komentáře. Pozor na to, aby se tenkým ledem našeho dalšího politického vývoje nestala některými současnými politiky zcela cíleně podrývaná společenská důvěra ve význam NATO, resp. kolektivní spojeneckou vůli a sílu této aliance. Nic by nepomohlo dnešnímu agresorovi víc než úspěšně živenou nejistotou podporovaná ochota k jakékoli dohodě s Ruskem. Soudržnost a politická akceschopnost NATO jsou prioritou, a proto jedním z důležitých bodů celého tématu obrany a bezpečnosti státu musí zůstat podpora veřejné důvěry v tuto alianci. Kdykoli, stále a v předvolebních debatních kláních obzvlášť.

Vše dobré