Totalitu dělá rozdíl mezi pravdou a lží

Není to tak dávno, co jsem při četbě narazil na myšlenku Hannah Arendtové z jejího stěžejního díla Původ totalitarismu…

Neskutečně pravdivá a nadčasová. Tak moc, že se k ní chtě nechtě od té doby musím opakovaně vracet. Uznejte sami: Ideálním cílem totalitního režimu nejsou zapřisáhlí nacisté ani zapřisáhlí komunisté, ale lidé, kteří už nedokážou rozpoznat rozdíl mezi fakty a fikcí (tj. pravdivost prožitku) a rozdíl mezi pravdou a lží (tj. myšlenkové standardy). Publikováno v roce 1951, na pozadí válečných zkušeností, poválečné euforie a následného světového geopolitického vývoje… Dnes je Arendtová označována za politickou filozofku a publicistku, byť se sama filozofkou necítila a ani termín politická filozofie jí příliš neseděl. Příznačnější by prý podle ní byla politická teorie, ale… Pragmatický člověk v tom může vidět hru se slovy, která toho na výsledném obsahu příliš nemění. Pokud si ale například tuto konkrétní větu Hannah Arendtové, myslitelky židovského původu a německými kořeny, přečtete znovu nebo i několikrát, a zkusíte ji nahlédnout optikou filozofie vs. teorie, pak ji – autorku – s jejím původem, zkušenostmi a lidským přístupem pochopíte. Za mne je jenom v této její jediné formulované domněnce, přesvědčení, či zkušenosti nebo… nazvěme to jakkoli… tolik syrové pravdy, navíc strašně jednoduché, že vlastně nezaložit na ní propagandu toho či onoho totalitního zřízení by bylo v podstatě hloupé. Tu děsivou jednoduchost takového „principu“ lze skutečně snadno využít v kterékoli době a za kteréhokoli režimu, založeného samozřejmě na totalitních praktikách. Ale ono o „přetahování se pravdy se lží“ a schopnosti člověka rozpoznat mnohdy velmi jemné nuance mezi nimi, a podle toho se rozhodovat, nemusí jít jenom na tak zdánlivě vysoké úrovni, jakou je režim, ve smyslu zřízení. Stačí „pouze“ momentální stav (vykolejení od obvyklého), situace… Důkazem jsou covid-19, speciální vojenská operace RF na Ukrajině, ale může to být i téma důchodové reformy a mnoho dalších.

Jednou věcí je uvědomění si této pravdy, druhou pak další „práce“ s ní... První jednoduché, druhé na úrovni teorie také, v praxi spíš úkol hodný heroického výkonu. Teorie radí naučit lidského jedince, nezávisle na věku – bohužel nereálně všechny, ideálně většinu, ve skutečnosti co nejvíce lze – práci s informacemi. Zafixovat v lidech doporučení typu čerpat z důvěryhodných zdrojů, využívat více zdrojů, ověřovat, analyzovat, kriticky vyhodnocovat apod. Jedině zdravý rozum, logické uvažování, analytické myšlení apod. je účinnou zbraní proti naskakování na lži, nebezpečné konstrukty. Dnes už navíc není „lidstvu“ nebezpečným jen člověk s nekalým úmyslem, ale i zdánlivě užiteční pomocníci typu umělá inteligence aj. Žijeme ve 21. století a žijeme životy protkané vysoce sofistikovanými technologiemi, které lze efektivně využívat, ale bohužel i cíleně zneužívat. Je samozřejmě rozdíl mezi dobrým a špatným záměrem. Je samozřejmě rozdíl mezi dobou společenského klidu a společenského neklidu. Je samozřejmě rozdíl mezi dobou míru a válečných konfliktů.

Lidská důvěřivost je křehká. Internetový prostor je nekonečný. Síla po moci umí být velká a ochota využít pro to cokoli a kohokoli je nakažlivá a bezbřehá. Toto a mnoho dalšího jsou přesně ty důvody, proč je nezbytné veřejnost vzdělávat v otázkách kybernetické bezpečnosti, ale i prosté mediální gramotnosti, se zaměřením na oblast dezinformací a jejich nebezpečí! Lze tak eliminovat nejen individuální škody na cti, majetku apod., ale také chránit národní a celosvětové zájmy, včetně zajištění bezpečí a ochrany svobody a demokracie.