Sto šestnáct let života aneb Malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo

Odešel nejstarší člověk světa (podle Guinnessovy knihy rekordů), Japonka Tomiko Itooka. Narodila se do květnových dnů roku 1908 v japonské Osace, zemřela na sklonku roku v Ašije v téže zemi.

Nejstarším člověkem světa se stala vloni po skonu tehdy 117leté Španělky Mariy Branyas Moreta a nyní převzala pomyslnou štafetu brazilská jeptiška Inah Canabarro Lucas. Jen na okraj, o 16 dní mladší než paní Itooka.

Tolik zprávy z médií ze začátku roku 2025. Každodenně se toho ve světě i u nás děje mnoho, přelom roku nevyjímaje, ale povětšině záhy zapadnou. Co třeba zkusit oprostit se od konkrétních životů těchto dam a zamyslet se na tím, kolik toho zažily v průběhu všech těch let… Jak se měnil svět kolem nich. Čeho člověk obecně dosáhl. Co naopak úmyslně nebo mimoděk zničil. Z čeho se měl poučit a skutečně to udělal, nebo….

Karel Čapek prý údajně kdysi napsal „… není nic staršího než včerejší noviny…“ a mě to přijde jako čím dál tím aktuálnější a pravdivější výrok. Pokud by se hlasovalo o nejvíce vypovídajícím jednovětém sdělení století, bylo by toto nejspíš opravdu horkým favoritem. Tento spisovatel měl kromě tzv. daru pera také talent pro pozorování a následné glosování, fungující u něj ruku v ruce s nemalou prozíravostí. Čapkovu větu jsem už kdysi zmiňoval v některém ze svých dřívějších sloupků a opět mě k němu vrátila ta bezprecedentní jednoduchost a neskutečná pravdivost.

Vkročili jsme do roku 2025 a média se předhánějí ve shrnutích roku předcházejícího, výčtu mezních událostí, slavných, či méně slavných porodů, či naopak úmrtí. Opakuje se to stejně každý rok a spolu s tím jsem si vzpomněl právě na Karla Čapka a jeho moudrý citát. Jenže pak narazíte na zprávu typu smrt 117leté paní Itooka a napadne vás, jak je ten svět rychlý a zároveň i pomíjivý… Co šlo za tak dlouhý život zažít? Byla u začátků létání, automobilismu, za jejího života se měnily režimy, došlo k nedozírnému rozmachu medicíny a technologie svým vývojem někdy až děsí… a nejde jen o výbuch atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki. Prožila dva světové válečné konflikty a život na dohled od ruských, čínských nebo (severo)korejských břehů možná nemusel budit právě nejklidnější pocity… A to i přes skutečnost, že jste součástí jednoho z nejmocnějších států světa, jedenácté nejlidnatější země světa, třetí největší ekonomiky světa a dalších nej…

Japonka Tomiko Itooka je jen jeden konkrétní případ a příklad, jakých samozřejmě žije na světě nepřeberně, ale spolu s tím je třeba si uvědomit, že s každým dnem a podobným úmrtím nám žijícím odchází unikátní možnost naslouchat, inspirovat se, poučit se. Někdo to může vidět jako obyčejný běh života, a tedy ne úplně důležité. Člověk ale stále dělá obdobné závěry, podobná rozhodnutí, analogické chyby. Tak proč se už konečně nepoučíme?!

Společnosti, kde si seniorů váží a cení si jejich zkušeností a rad, pak patří k nejvyspělejším. Bohužel se možná od toho trochu odkláníme a měli bychom se znovu vrátit ke kořenům. Kdy mladí a starší generace si pomáhají a nevytlačí staré do izolovaných domovů se zajištěnou péčí.

Může se to zdát jako úkol především pro současné rodiče, kteří by měli své ratolesti takto vést, ale i tady je potřeba širší kontext a širší ochota ke spolupráci. Chtít musí všichni a všichni na tom budou i profitovat. Mladí, stejně jako staří. Takže proč nespojit příjemné s užitečným. Mladí, staří, odhoďme obavy a vše co nám brání a mluvme spolu, jak pro ten společně strávený čas, tak třeba i pro možnost vyvarovat se stejných chyb. Někdy sice může jít jen o rodinnou záležitost, jindy se ale může jednat o širší geopolitický problém.

Vše dobré!