Srpen 1968 nesmíme nikdy zapomenout!

Co je 56 let? V životě lidském, potažmo historii... Co všechno se za tu dobu může udát? Absolutně kdekoli, ve vědě, stejně jako v politice...

Čas je relativní, zdá se to jako věčnost — mladí by možná podotkli cosi o pravěku, šedesátníci a starší o lusknutí prsty... Jen se republika vzpamatovala z druhé světové války, přišel srpen 1968. Ono tedy to vzpamatování se je také relativní, vzhledem ke komunistickému puči a následným 20 letům rudé decimace. Navíc slovní spojení „přišel srpen 1968“ zavání jistým eufemismem… V reálu přišlo něco úplně jiného, či spíš přijelo, a bohužel na hodně dlouho. Takže ano, neválčilo se, v pravém slova smyslu, ale tvrdý boj to byl a obětí také nebylo zrovna málo.

S „bratrskou pomocí“ přispěchala pětice „spřátelených“ armád zemí Varšavské smlouvy, aby zasáhla proti antisocialistickým tendencím šířícím se společností, za které konzervativní část vedení komunistické strany a země označovala liberálně reformní vnitropolitické změny v ČSSR (Pražské jaro). Že nešlo o nezištnou pomoc ohroženému státu, ale o prachsprostou invazi na svébytné cizí území, věděli už tehdy přímí účastníci. Českoslovenští občané i nemálo okupujících vojáků... Proč to vše zmiňuji? Protože aktuálně nedaleko od našich hranic řeší jiný stát obdobnou situaci. Děsivé je, že jde o stejného agresora. Nezměnil své myšlení. Nezměnil svou rétoriku. Nezměnil své megalomanské mocenské choutky. Nezměnil své manýry. Nezměnil taktiku a metody. Rusko se chová jak jezdci apokalypsy. Agrese. Násilí. Brutalita. Trestuhodně na civilním obyvatelstvu. Zničená města, vesnice, nemocnice, veškerá infrastruktura... Ukrajinský národ, který byl, a zcela logicky chce i nadále být, svébytnou entitou, nezávislou na zvůli kohokoli většího, mocnějšího, z principu síly kořistnicky vměšujícího se do jeho hodnot a životního stylu. Nelze se vůbec divit, že se jeho občané rozhodli na takovou agresivní invazi reagovat aktivním odporem. Bránit se zbraní v ruce národní nezávislost, územní nedotknutelnost a bezpečnost svých lidí. Nelze se vůbec divit, že se demokratický svět rozhodl jim v takovém boji pomoci. A není to jednoduché, když proti vám stojí nerovný nepřítel. Nerovný ve smyslu nevyzpytatelný, zákeřný, zlý, schopný spřáhnout se pro svůj nekalý záměr s kýmkoli podobně ďábelským. O to výbušnější a nebezpečnější celá situace je. Když se jim to podaří, zůstává jediná otázka: „Kdo bude další na řadě?“

My u nás si s pietou připomínáme dění před 56 lety a právě v kontextu aktuálního geopolitického vývoje je důležité myslet nejen na obdobné historické mezníky, ale i na podobné analogie a z toho plynoucí konsekvence.

Chraňme si svobodu a demokracii, v nichž můžeme žít. Nejsou samozřejmostí a jinde za jejich ochranu a obranu lidé pokládají své životy. Mnozí si myslí, že tam někde „daleko“ za našimi hranicemi, takže se nás to vůbec netýká... Chyba lávky, týká! Dnes oni, zítra pak třeba my. Proto čest jejich památce a prosím, nepolemizujme nad pomocí, kterou můžeme poskytnout. Agresi se neustupuje, ustoupíte-li, rozbují se dál jako mor a nebude šetřit nikoho.

Vše dobré

Jan Bartošek