Proč se neřekne pravda

Nedávno jsem se dostal k hodně zajímavé knize. Jmenovala se TGM: „Proč se neřekne pravda?“. Příznačný už samotný název, že?! Dějem situovaná do doby poměrně minulé, nabitá je však analogiemi napasovatelnými na současnost.

Jindřiška Smetanová, neteř JUDr. Antonína Schenka, logicky utřídila a zeditovala pro tisk „paměti“ svého strýce, který v letech 1928 až 1937 působil jako osobní tajemník prezidenta T. G. Masaryka. První republika, první československý prezident, první krůčky československé demokratické politiky. Hrad, Lány, autentické osoby i situace… Vše z první ruky, jak také říká podtitulek knihy ze vzpomínek dr. Antonína Schenka. A po téměř sto letech stále stejné, nebo minimálně hodně podobné. Níže si přečtěte pasáž z knihy níže a musíte uznat! Najdete v tam všechno. Samozřejmě, že to tak je vždy a všude, ale… Máte tam koalici, opozici, shodu, neshodu, politickou diplomacii, nebo spíš kompromis, mediální kočkování aj. Člověk musí i po těch letech souhlasit se vším. Co však mě osobně udeřilo do očí? Poznáte sami.

… Ale když mu národní zástupci v Ženevě jednomyslně přiznali funkci hlavy státu, podrobil domácí politické poměry analýze a položil si otázku, jestli „všichni a ve všech stranách zapomenou na rozmanité předválečné spory a boje a nenechají ožít staré nevraživosti.“

Sám pro sebe se rozhodl, „že nade všemi nechutěmi čistě osobními udělá tlustý kříž“. Přesto měl i potom právě tak vyslovené odpůrce jako oddané stoupence. Ale tím problém nekončil. V národě existovala ještě dost početná vrstva poměrně vlivných lidí, u kterých se sympatie nebo antipatie k „Hradu“ neutvářely z vlastních názorů a zkušeností. Oni zastávali stanoviska převzatá z druhé ruky, jak jim je nabízely politické strany, církve, tisk, literatura, ale také osoby na čelných místech ve státě.

Vůči nim byl Masaryk ve velké nevýhodě. Vázaly mu ruce ústavní předpisy a zvyklosti. V takovém případě dával TGM přednost obtížné výměně názorů s premiérem nebo i s celou vládou. To všechno však pro něj bylo přece je přijatelnější, než aby ustoupil zlu. Ale i tak musel dbát určitých ohledů napravo i nalevo. Nemohl napsat do novin, co si myslí, a musel se uchylovat k postranním cestám. Ty samozřejmě skrývaly nebezpečí, jak se ukázalo třeba v žurnalistických potyčkách s Kramářem a Stříbrným…

Stejně tehdy jako dnes: názorová slepota, možná až dezinformace, a nelehký argumentační boj proti tomu. Je tam pasáž o těch, počítaných k vlivným, kteří si své postoje nevytváří podle vlastních názorů a zkušeností, ale bezmyšlenkovitě je přejímají od třetích stran. Výstražné, co do množství takových. Děsivé, co do obsahu jimi přejatého a dále šířeného. Zášť a zlo. Bludy a nepravda. Zahaleno do populistické hantýrky, případně charisma hlasatele. Cíl? Zaujmout pro následné zmanipulování, nebo dokonce až vzbudit strach. Proč? Získat, ublížit, zničit. Pro vlastní zájem, zisk. Tyhle techniky fungují pořád. Zpátky k nám a dnešku. Bojíme se zbraní, války. Děsí nás zničená města, životy. Paralyzuje nás strach z fatálně ničivé síly současných moderních vojenských technologií, ale… Věříme, že k tomu už nikdy nedojde, my však ve válce už nějakou dobu jsme. A na jejím pořadovém čísle teď vůbec nesejde. Dávno už okolo nás zuří její hybridní kybernetická varianta. Internet – sítě, email, e-cokoli atd. Každý už jsme více či méně její součástí. Role máme různé. Běžný člověk, kterého se možná ani tolik nedotkla, pasivní pozorovatel, „bojem“ zasažená oběť, aktivní voják, velicí důstojník aj. Ta moc internetu, také díky časové i prostorové flexibilitě, jeho síla, možnosti, rizika, je téměř nekonečná, a o to nebezpečnější. Já se ale navíc obávám, že je bohužel i dost podceňovaná. Zbrojíme, a v posledních letech možná o něco více, protože viditelněji, ale ptám se: „oplechováváme“ se takto i na úrovni on-line prostoru? Posílit by však určitě bylo potřeba aktivní a masivní edukaci obyvatelstva. Pak by totiž každý jednotlivý člověk uměl jednoduše rozlišit pravdu od lži a rozhodovat se na základě objektivních skutečností. Protože rozhodně neplatí In vino veritas, ani Psali to v novinách, tak to je určitě pravda!

Vše dobré!

Jan Bartošek