Proč potřebujeme sjezd Landsmannschaftu v Brně?

Pojďme se usmířit. Jasně, ale stejně jsou to…My se „usmíříme“, ale stejně to v našem chování nic nezmění. No ale… to přeci není usmíření.

Každý, kdo v osobním životě prošel bolestnou cestou odpuštění, ví, jak složitá, slzavá a dlouhá cesta to je, nemá-li se jednat o prázdné gesto bez obsahu. A nikdo nezpochybňuje utrpení a bolest, kterou způsobilo nacistické Německo lidem v tehdejším Československu a v celé Evropě. Byly to strašné časy a nepředstavitelné utrpení. A jak se pozná, že je odpuštěno? A jak, že odpuštěno není? A k čemu je odpuštění a usmíření vlastně dobré? Německo po mnoha desetiletí aktivně pracuje na odčinění toho, co způsobilo, a také na tom, aby se to znovu neopakovalo.

A jak se podařilo nám vypořádat se s naší částí viny, kterou neseme za zavraždění civilistů a nelidské zacházení s Němci na konci války? Jak jsme se vypořádali s těmi, kdo z řad Čechů udávali Němcům, aby následně stejně tak udávali komunistům?

Jisté je jedno. Budoucnost stojí na hodnotách, jako jsou odpuštění, spolupráce, přijetí a důvěra. Nikdy nebylo možné něco postavit na nenávisti, zlu a rozdělení. Buď tento očistný proces podstoupíme i my a přiznáme si podíl na utrpení nevinných lidí, nebo to zlo v nás bude stále žít a nebudeme od něj očištěni. A bude stále živeno a neumožní nám odpoutat se od minulosti, kam se budeme donekonečna vracet. Neschopni tvořit budoucnost.

Budeme rozděleni, živeni nenávistí, a jediný, kdo z toho bude těžit, je ten, kdo nás chce mít rozdělené a nenávistné. Protože ten, kdo neodpouští, nebuduje, ale motá se v kruhu zaslepený vlastní negativní emocí. Já nechci takovou budoucnost. Čím více s sebou neseme takových břemen, tím více paralyzovaní jsme. Vraceni do minulosti, neschopni vidět to lepší v nás. Odpuštění není laciný proces, ale jediný, který nám umožní nezatěžovat další generace nenávistí.