Padám, padám, tento boj jsem prohrála, ale odcházím čestně

Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to... To jsou poslední slova doktorky Milady Horákové.

Její jméno i příběh zná každý a je třeba ho neustále připomínat, aby ani nové generace nezapomněly, jaká zvěrstva komunisté v padesátých letech minulého století páchali.

Tady neplatí rada nechat minulost spát, byť se to často říká a jsou životní situace, ve kterých to dokonce i platí. Tuto podobu reality života měl možná na mysli Winston Churchill, když řekl „Národ, který zapomene svou minulost, nemá žádnou budoucnost.“ Proč vzpomínám Miladu Horákovou s koncem června je zřejmé. Tato demokratka a národní socialistka byla celoživotní bojovnicí za rovnoprávnost žen, solidaritu a sociální spravedlnost, právo jako takové, mír... Narodila se v závěru prvního roku dvacátého století a za svůj život zažila hned několik politických režimů – monarchii pod Habsburskou vládou, první republiku s myšlenkami a ideály TGM a následně E. Beneše, druhou republiku poznamenanou Mnichovem a německou nacistickou rozpínavostí, protektorátní okupaci fašistickým Německem a následně tzv. třetí republiku s naším definitivním přichýlením se k bolševickému Rusku. Jistě, komunistickému Svazu sovětských socialistických republik, aby bylo historickým faktům učiněno za dost. Doktorka Horáková se v tom nejčistším smyslu slova za dobrou věc angažovala celý svůj život. V zájmu rodiny, práv žen, své vlasti apod. Ovlivnily ji silné osobnosti, jako TGM a E. Beneš aj., a s mnohými dalšími měla tu možnost i osobně spolupracovat, např. Františka Plamínková, Petr Zenkl, Hubert Ripka atd. Vlastní jí byly ideály Františky Plamínkové: pravda, svoboda, humanita, demokracie. Jimi pak byly motivované a náležitě živené všechny její pracovní aktivity. Pro ty pak byla dr. Horáková trnem v oku jak fašistům, tak následně komunistům. Přežila tvrdé výslechy gestapa, bití a týrání, které ji nezlomilo. Přežila nacistické vězení i Malou pevnost v Terezíně. Došlo i na soud v Drážďanech v roce 1944 s návrhem na trest smrti, jenž byl následně změněn na 8 let káznice. V ženské věznici v Aichachu u Mnichova nedaleko Dachau zažila osvobození americkou armádou, aby se... Pro své pokračující poválečné politické aktivity, včetně udržování kontaktů s exilovými politiky, podporu lidí plánujících emigraci aj. (doba vzniku tzv. třetího protikomunistického odboje), boj za právo a spravedlnost dostala do „centra pozornosti“ StB. Z uznávané političky, poslankyně, ženy z nejužšího vedení ženského hnutí u nás, persony známé i v zahraničí, se záhy stala členka protikomunistického odboje. Zatčení na sebe nenechalo dlouho čekat a pak už jen soud. Zinscenovaná fraška, „divadlo“ v režii těch nejtemnějších postav z historie naší justice. Vše do detailu připravené, do podrobností secvičené. Scénář, scénografie, postavy a obsazení. Dokonce se můžeme dočíst, že za využití divadelní terminologie. Děsivé! Vstupenky na proces pro detailně definované a pečlivě vybrané obecenstvo. Speciální porady s médii, tzn. tiskem a rozhlasem. Zkoušky na nečisto. Propagandistické využití na maximum! Jeli v tom všichni – strana, státní bezpečnost, justice... Za všudypřítomné sovětské supervize! Veřejný politický proces inspirovaný velkými sovětskými čistkami 30. let. Osm dní (31. května – 8. června 1950), třináct obžalovaných, čtyři tresty smrti oběšením, čtyři tresty doživotního vězení, pět trestů vězení od 20 do 28 let. Na jedné straně koše přinášené do soudní síně obsahující tisíce rezolucí lidí požadujících nejvyšší tresty (organizované závodními výbory KSČ, milicemi, uličními výbory). Na straně druhé osobní intervence o milost řady zahraničních osobností adresované na prezidenta Gottwalda, ať „z pera“ Alberta Einsteina, Jean-Paula Sartra, Winstona Churchilla, Eleanor Rooseveltové apod. Odsouzení pro zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti to ale změnit nemohlo. To nebylo ve scénáři! Trest smrti oběšením na doktorce Miladě Horákové byl vykonán na dvoře pankrácké věznice dne 27. června 1950 v 05.35 hodin ráno. Popravena byla jako poslední ze čtyř takto odsouzených. Oběšena na škrtící smyčce, stahována za lanem spoutané nohy se doktorka Horáková udusila po téměř patnácti (uváděno je i osmi) minutách od zahájení popravy, ale na té hrůzostrašnosti to absolutně nic nemění... Ostatky zpopelněny a uloženy ve skladu k tomu určeném v prostorách pankrácké věznice, odkud byly možná v šedesátých letech převezeny neznámo kam... Pohřeb doktorky Horákové, stejně jako nemálo dalších obětí komunistického režimu, nepřicházel v úvahu. Tak moc se báli, nejspíš oprávněně, silné protirežimní manifestace.

Toto jsou fakta, zcela úmyslně strohá pro zdůraznění jejich surovosti, která bez problémů najdete na internetu, a jež je zároveň potřeba neustále opakovat, aby si lidé v každé době připomněli, co byl komunistický režim zač a jaká zvěrstva napáchal na nevinných lidech. Od popravy doktorky Horákové a dalších s ní odsouzených uběhlo 75 let a obávám se, že my se právě nacházíme na pomyslném rozcestí „nikdy víc“ a „slepá ztráta paměti“. Víme, že naší zemí znovu brousí ruští agenti a pomyslní poradci. Víme, že ruské kybernetické útoky směřují na důležitou státní, či bezpečností infrastrukturu s cílem devastovat nebo aspoň ovlivňovat. Podobně tak víme, že stejnou cestou z Ruska zasahují do stěžejních záležitostí a aktivit naprosto svébytných zemí světa, naši nevyjímaje. Je to hrozba pro tamní (naši) svobodu a demokracii a je třeba se tomu znovu rezolutně vymezit a aktivně postavit. Zkušenost porobeného už máme za sebou, ale naštěstí jsme se z toho vlastním přičiněním dostali a nesmíme dopustit, aby někdo svévolně a nejspíš zištně naši zemi znovu vmanévroval do područí megalomanského bolševika. Jestli má někdo z našich pocit, že tam na „daleké“ Rusy se poučili a upustili od krvavých manýrů, mělo by stačit podívat se na ukrajinské frontové linie a do vybombardovaných ukrajinských měst a obcí...

Spolu se vším tím mě spontánně naskočila další moudrá slova, tentokrát George Orwella z jeho díla 1984: Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou. Jak bolestně pravdivé. A bolestně mrazivá je pak i shoda okolností, zasahujících do života doktorky Milady Horákové... protestně rezignovala na poslanecký mandát demisí podanou v den smrti Jana Masaryka 10. března 1948, stejně jako se může zdát „příznačný“ rok dokončení a datum vydání zmiňovaného románu... 8. června 1949, tedy datum vynesení rozsudku „ruku v ruce“ s rokem uvěznění doktorky Horákové. A tím také začala éra, kdy se románová politická fikce postupně stala tragickou realitou. Pro to všechno nesmíme nic z toho zapomenout, vymazat nebo nahradit jakkoli pokroucenou lží teatrálně převlečenou za pravdu!!! Právě v tom byli komunisté přeborníci, ale bohužel to od nich okoukali i další… Naučili se podobné manýry a zalíbilo se jim hřát se na politickém výsluní doslova za každou cenu, včetně kolaborace s vrahy minulosti, kteří se ani v další generaci za nic z toho nestydí! Jestli něco z toho neměli sociální demokraté zapotřebí, pak je to právě toto jejich zavírání očí před skutečností. Je evidentní, že komunistům neSTAČILO, co napáchali v minulosti a bez studu a sebereflexe (bohužel ale legitimně) intenzivně „otravují“ české politické ovzduší dál i po 35 letech od doby, kdy jejich vládě byla vystavena KONEČNÁ stopka.

Vše dobré!