Není to o volbě nejmenšího zla, ale o volbě největšího dobra

Momentálně se nejspíš nacházíme v poměrně zlomové době. Žijeme 36 let v demokratické zemi a stejně jako kdekoli jinde, kde s tím třeba mají i mnohem delší zkušenosti, ani u nás není všechno a vždy ideální.

Tady rovnou pro ty, kteří se na to konto začínají ježit a chtějí nastoupit do tvrdého argumentačního boje... Není to třeba brát jako výmluvu, je to realita světa. Jednak zavděčit se nelze všem, a pak, život je také o kompromisech, ten demokratický možná dokonce obzvlášť. Vždyť to musíme mít jako národ ještě v poměrně čerstvé paměti – totalitní diktát jikdy a nikde přílišný výběr nenabízí. „Tohle si budeš myslet! Takhle budeš žít! Tady budeš pracovat! S tímhle se můžeš stýkat! S tímhle rozhodně, nebo radši ne! Tohle dělej! S úsměvem a rád! Na tohle a podobné naopak zapomeň!“ To přeci není život, který chceme žít, vrátit se do těch starých kolejí. Pracovat na 150 %, bát se mluvit, ale i samostatně myslet, nemoct cestovat, hodně eufemisticky zažívat klacky házené pod nohy ve vzdělávání, stejně jako v práci aj.

V roce 1989 se podařilo vrátit do naší země skutečnou svobodu a demokracii. Tu, která je o možnostech ve všech sférách života, zároveň ale také o schopnosti respektovat demokratické právo druhých na jiný názor nebo jinou volbu. Samozřejmě v mezích zákona! Kdy jde prioritně o hledání co největší shody. Tehdy naštěstí skončila doba osobních kompromitujících složek, zaklekávání, výhrůžek, vydírání přes „slabosti“, tyranie pro zábavu apod. Věřili jsme v to! Tenkrát určitě... Ano, někdo slibuje, že bude líp, jiný děsí překroucenou pravdou nebo dokonce lží. Kombinace obojího je úplně vražedný antidemokratický koktejl. Myslím, že úplně stačilo prožít s těmito a dalšími jednu zkušenost. Není nutno vstupovat do stejné řeky. Navíc vědomě a dobrovolně. Věřím!

A teď se ukáže, jak odolný jsme národ – vůči dezinformacím, vůči populismu, nereálným slibům, vůči netoleranci a šířené nenávisti , vůči... vlastnímu sebedestrukčnímu chování.

Říká se „jaký národ, taková vláda „ a je na tom nejspíš hodně pravdy. Já pořád věřím, že jsme jako celek moudrý a šikovný národ. Že nejsme ovce a umíme si na základě „rešerší“ udělat vlastní názor a za tím si stát. Že umíme těžit ze svých úspěchů, stejně jako správně vyhodnotit vlastní chyby a hlavně se z nich poučit. Že víme, co je pro nás dobré, a co nám může přinést zisk do budoucna, stejně jako naopak, co nám škodí, a kde hrozí průšvih na plné čáře. Věřím v to! Věřím v nás!

V souvislosti s následujícími dny jsem si mimoděk vzpomněl na pasaž z jedné dnes již klasické filmové pohádky, která byť je po těch desetiletích od svého vzniku popisována jako proideologický počin pana režiséra, baví diváky i dnes zas a znova. Vybavilo se mi ševcovské odskočení si z Půlnočního království do sousední Miroslavovy země, ze země se zákazem zpěvu do země s možností volně se nadechnout a vyzpívat se z... čehokoli. Jo, samozřejmě, je tam řada konkrétních, a dnes kritizovaných, ideologických náznaků, nebo např. autory pojatá daňová otázka a její řešení v obou zemích je z dnešního pohledu hodně za hranou demokratické reality, ale... Já znovu slyším slova ševcovy písničky: „Narodil se mladej švec, starej mu šel dělat klec. Ten švec, lidi, to jsem já, pořád volám do světa: Pusťte mě z té klece ven, budu zpívat celej den...“ a říkám si, že už nikdy nesmíme připustit dobu, abychom do ciziny utíkali pro něco, co doma nesmíme. On by to příště nemusel být jen pouhý zpěv, ale zase rovnou celá svoboda!

Vše dobré