Ne, tahle historie se nesmí opakovat!

Nedávno se mi do ruky dostala kniha Carmen Renate Köperové Mezi emigrací a koncentračním táborem, zprostředkovávající rozhovory s pěti lidmi, kteří byli pronásledování nacistickým režimem.

Tato pětice měla to štěstí, že přežila. A jen díky takovým přetrvávají i pro další poválečné generace reálné důkazy o tom, jak hrůzný režim byl tehdy u moci a jaká zvěrstva napáchal na milionech nevinných. Čtení je to hodně ponuré, ale zároveň hodně podnětné. A to hned od prvního rozhovoru s Hermannem Langbeinem, Rakušanem, který pro své politické smýšlení a antifašistickou angažovanost musel po anexi Rakouska opustit zemi, aby se zapojil se do španělské občanské války a po návratu skončil v koncentračních táborech Dachau a Osvětim... Jak je uvedeno na zadní obálce knihy: Carmen Renate Köperová sestavila tuto knihu nejen s úmyslem zachytit kus orální historie, ale zároveň chtěla i varovat současnou společnost před hrozícím nebezpečím opakování katastrofy druhé světové války, před narůstajícími projevy xenofobie a rasismu. S tím nejde nic jiného, než souhlasit. Dovoluji si tedy, právě s uvedením zdroje, odcitovat nemalou pasáž z knihy, z její první části, která je svou syrovostí bohužel znovu aktuální i dnes. Dočtěte do konce, věnujte tomu tu trochu svého času, protože ve slovech a názorech Hermanna Langbeina je pořád neskutečný kus pravdy.

„... Lidé, kteří se v Osvětimi podíleli na vyhlazovacím aparátu – a nebylo jich málo –, tak z těch byla sadistů jen hrstka, většina z nich nebyli žádní sadisti. To nebyli lidé, kteří se nechali strhnout až Hitlerem, ale byli vychováni v ideologii, která se vyvinula ještě předtím, než přišli nacisté k moci. Tehdy se razila taková fráze, a ne až za nacistů: Slepá poslušnost je nejvyšší ctností muže. Když to člověk přijme a volá na každý rozkaz ,Jawól!’ – když má někdo o hvězdičku víc nebo šňůru na čepici, tak je to holt autorita –, tak pak dělá, co se po něm chce. Když člověk přijme tento postoj a když je tak vychován, pak už není zodpovědný za to, co činí. Pak se své zodpovědnosti vzdává. To bylo největší zlo této ideologii, která nebyla vytvořena až nacionálními socialisty. Nacionální socialisté ji jen vyhnali do extrému. Ale v hlavních rysech tu už byla. Vzpomeňte si na knihu ,Der Untertan’ (Poddaný) od Thomase Manna. To bylo dlouho před nacionálním socialismem. Je to karikatura vývoje této ideologie. Když se někdo zřekne zodpovědnosti, tak je schopen dělat věci, na které by předtím ani nepomyslel.

A děsivá je na tom skutečnost, a právě na té se pozná vražedná síla této ideologie, že většina lidí, kteří se podíleli na vyhlazovacím aparátu Osvětimi, a kteří nebyli poté hned postižení justicí, se pak nenápadně zapojila do normálního života. Dostali rozkazy, plnili rozkazy, byli zapojeni do této struktury.“

Neodpustil jsem si poznamenat: „Takové věci se přeci dějí ještě dnes!“

„To je otřesné a jsem z toho občas zoufalý. Ale chtěl bych vám vyprávět ještě něco. Byl tam jeden esesák, mladý kluk, Hans Stark z Darmstadtu. Bylo mu 19 let, když přišel do Osvětimi. Měl nad stolem připíchnuté heslo. Vězni, kteří tam pracovali, to viděli: ,Soucit je slabost.’ To byla floskule, která se razila nejen v Osvětimi a nejen u SS. Jednoduše nechtěl být slaboch. Překonal – jak zní ta hrozná fráze – překonal své slabé jádro. Nikdy neprojevil soucit, i když po tom určitě občas zatoužil. Soucit že prý je slabost! Soucit je přeci projevem síly. Právě zde je třeba se pokusit vymýtit tu ideologii i s kořeny. A ta ideologie po Hitlerově sebevraždě nezmizela. To je třeba připomínat, aby člověk nepodlehl pokušení si říci: Osvětim, vyhlazovací tábory, to byla jen hrstka sadistů v nějaké odlehlé díře v Polsku. Ne. To byl

výsledek rasové ideologie Ta hlásala nadlidi a podlidi. A pokud to člověk přijme – a přijme to rád, když patří k nadlidem. To mu lichotí. To korumpuje. Když tedy přijmete, že náležíte k nadlidem, a že jsou jiní, podlidé – nikoli z historických důvodů, ale kvůli své krvi, jak se tenkrát říkalo, a neříkali to teprve nacisté –, i když toto akceptujete, pak jste schopni skoro všeho.

...

Když někdo vyvine tu brutalitu a má tu moc srazit na životní úroveň, která je za normálních okolností nepředstavitelná, tak je schopen ostatním namluvit: Ti nejsou stejní jako ty. Tohle je třeba si neustále připomínat, toto je nutné vědět, protože i dnes existují rozdíly mezi životními úrovněmi lidí a také dnes si lidé sborově přizvukují: No podívej, to přece nejsou stejní lidé jako ty. Podívej se, jak vypadají. A jak bydlí! A v jakých podmínkách vyrůstají? To je myslím, ponaučení, které je třeba si z Osvětimi vzít, a měla by si ho vzít ta generace, která Osvětim nezažila. Ta musí odsoudit ideologii nacionálního socialismu a ideologii nadlidí a podlidí, slepé poslušnosti a nezodpovědnosti. Říkám každému mladému člověku, se kterým hovořím, a já vyhledávám rozhovory s mladými lidmi, každému říkám: Musíš nést zodpovědnost z to, co děláš. Je snazší svalit zodpovědnost na nějakou autoritu. To je vždycky snazší. Nevol si snazší cestu. Můžou nastat komplikace, pokud nevyplníš rozkaz, který se ti zdá nepochopitelný. Rozkazy existovaly, nařízení, autority v rodině, ve škole, v povolání – musí existovat. Když ti ale někdo něco nařídí, co se ti bude dát divné, ptej se vždycky: Proč? Když ti to nevysvětlí, nedělej to. A každému mladému člověku také říkám: Vím, že z toho můžeš mít problémy. Vím, že si můžeš pěkně nabít nos. Ale: Ta druhá cesta vedla do Osvětimi...“.

Tolik aspoň krátký úryvek z rozhovoru s Hermannem Langbeinem, ve kterém zaujme mnoho dalšího, a lze jeho přečtení lze jen doporučit. Já si však dovolím ještě reprodukovat jeho názor na definice, nebo spíš podstatu nacionálního socialismu a fašismu...: „Říkejme nacionální socialismus, nepoužíval bych nikdy slovo fašismus. Fašismus je odporný, ale nacionální socialismus je vražedný. Ten rozdíl by neměl být stírán.“

A teď skok do současnosti... Není ani potřeba žádný speciální šifrovací klíč, aby si rozumně smýšlející člověk přeložil skutečná sdělení vybraných zanícených výroků a vyjádření některých činovníků současných nacionalistických stran a hnutí. A bohužel jsme zpět u tolik nebezpečného vyzdvihování jinakosti a povzbuzování k nenávist ...