Měřeno spokojeností na tom české rodiny nikdy nebyly finančně lépe

Prý čísla ukazují, že se Česko v Evropě propadá, hlásal nedávný titulek v médiích…Ale jiný také, že oblíbený příběh o zbídačení Česka se míjí realitou… Tak jak to tedy je? Laik totiž vidí dvě protichůdná novinářská tvrzení.

První může vzbudit obavy, druhý dodat optimismus. Jak se v tom má vyznat? Jak si tedy opravdu vede naše ekonomika? Známe to, titulek může být jen lákavě koncipovanou upoutávkou na dál už nudný text. Proto mě v případě těchto dvou zajímala uvedená fakta, vysvětlení, konsekvence… Jak se případně navzájem potvrzují, doplňují a dokreslují tak celkový stav věci u nás nebo si oponují.

Index prosperity Česka (Česká spořitelna, výzkumná agentura Ipsos a datový portál Evropa v datech) na základě datových analýz porovnává naši prosperitu s ostatními evropskými zeměmi. Vybranými ukazateli pak jsou prosperita v krajích a regionech, stav životního prostředí, kvalita trhu práce, bydlení a zdraví a bezpečnost atd. My samozřejmě dlouhodobě chceme být evropskou špičkou, ale zároveň reálně víme, že nám k této metě ještě nějaký kus cesty zbývá. Bohužel, desetiletí komunistické poroby nás natolik poznamenala, že změnit režim zpětně vypadá jako ten nejmenší úkol, který jsme si tehdy před 35 lety stanovili. Jako mnohem náročnější se ukázalo změnit myšlení, resp. celou mentalitu lidí, a pevně ve společnosti zakotvit jiné priority. Na základech, kde svoboda, demokracie, právo, povinnost, slušnost, hodnoty, zodpovědnost, respekt, tolerance aj. nejsou jen pouhé fráze. Pamatujete si zlidovělé „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“? Zdánlivě to měl být vtip, ve skutečnosti šlo o poměrně věrný odraz totalitní reality. Takže změna myšlení je více než nutná, a ne pouze u jedné generace. Otázka je to spíše vícegenerační.

Podle zmiňovaného srovnání euro-unijní sedmadvacítky jsme v nejaktuálnějším celkovém hodnocení spadli z 15. pozice na 16., což samozřejmě zamrzí, ale při detailnějším pohledu není vše úplně černobílé. Hodnoceno bylo deset oblastí a nelichotivého výsledku jsme dosáhli v šesti z nich. Propadli jsme v dostupnosti bydlení, hodnocené z několika hledisek. Jde jednak o vysoké pořizovací ceny, ale dobře si nevedeme ani v oblasti výdajů na chod domácnosti nebo délky stavebního řízení. K nárůstu došlo i u tržního nájemného bydlení. Bohužel největší dopad to má na skupiny mladých lidí a seniorů. Například v Dánsku, které má obdobný počet bytů na počet obyvatel jako ČR, jsou investice do pořízení vlastního bydlení zhruba poloviční (7 ročních platů vs. 13 v ČR). S dalším rozvojem stavebnictví je úzce spjata i digitalizace stavebního řízení, která je aktuálně velmi ožehavým tématem… Kvalita infrastruktury je odvislá od digitalizace hospodářství, služeb apod. Zřejmá je pak i vazba na pokrytí vysokorychlostním internetem (např. optické sítě), kde je na evropském žebříčku za námi už pouze Řecko. To pak má negativní dopad na další rozvoj digitalizace státní správy, rozvoj eHealth, smart měst, konceptu Průmysl 4-0, vzdělávání, podnikání a řady dalšího. Naopak pozitivního hodnocení jsme dosáhli v oblasti dostupnosti a kvality zdravotní péče a bezpečnosti. Otázkou je, že zdravotní i sociální systém žijí dlouhodobě na dluh a bez systémových změn může i v těchto oblastech dříve či později dojít na obtížnější doby. Valně na tom nejsme ani s průměrným počtem let prožitých ve zdraví (61,8 roku oproti ø 67 letům u Italů, Řeků a Bulharů), kde musíme zapracovat na životním stylu a vztahu k prevenci. Posunu na lepší příčky jsme ale dosáhli v tzv. finančním zdraví, zejména na poli úspor, či splácení úvěrů.

Takže samozřejmě, 16. příčka z 27 upřímně úplně není důvodem pro bouchnutí bublinek a je vidět, že máme na čem zapracovat, ale Češi jsou šikovný národ a rozhodně máme na to se z tohoto průměru vyhoupnout výrazně výš. Chce to jen strategický přístup v kombinaci s vůlí řádného hospodáře, tedy investovat na vhodných místech a šetřit na správných místech.

Na druhou stranu, pokud si pak pečlivě přečtete druhý zmiňovaný článek o mýtu zbídačeného Česka, což je oblíbené opoziční téma, můžete nabít možná jiného dojmu. Jsme svědky toho, že se dnes nešetří strašením veřejnosti s poklesem kupní síly, či razantním propadem reálných mezd (… ve srovnání s rokem 2019 jsou údajně české mzdy o 10 % nižší…, což představuje největší pokles reálných mezd v EU…). Data Eurostatu ale nic v tomto duchu nepotvrzují. Podle nich čistá mzda bezdětného pracovníka s průměrným platem vzrostla v letech 2019–2024 o 41 %, naproti pětileté inflaci ve výši 41 %, což tedy… Ano, reálné čisté mzdy u nás dosáhly roku 2019, tím se ale nijak nevymykáme evropskému průměru. Zajímavé k tomu je ještě dodat, že za námi jsou takové státy jako Švédsko, Francie, Belgie, Itálie, Španělsko… Z textu se však dozvíte, že oproti kritérii čisté mzdy by trochu jiný výsledek nabídl pohled přes náklady na práci, kde roli hrají kromě čistého výdělku také daně a pojistné odváděné zaměstnavatelem (za 5 let vzrostly o 27 % a důvodem byla snížená daň z příjmu v letech 2021 a 2022).

Naše společnost vyrovnala propad z let covidové pandemie a zdražování energií již v loňském roce, což dokládají i šetření o příjmech obyvatelstva SILC od Českého statistického ústavu. Podle nich se během posledních pěti let reálné příjmy zvýšily o 2 % (např. důchody se zvyšovaly rychleji, než mzdy). Pozitivně rostl i čistý příjem průměrné rodiny, kdy je očekáváno další zlepšení i pro letošní rok. Pravdou je, že statistika je o statistických průměrech a v konkrétních případech najdeme rozdíly, stejně jako hlasité oponenty. V rámci sociálního systému např. došlo k obvyklému i mimořádnému zvýšení důchodů. Bohužel však u rodin s dětmi, kdy v minulosti rostly rodinné dávky i daňové slevy na dítě, a na to konto mnozí omezovali své pracovní aktivity, skutečně zaznamenáváme pokles příjmů o desetinu. A problém to je zejména v rodinách matek samoživitelek, kde ani nebyla ochota otců ke zvýšení výživného. Rozdíly jsou pak pozorovatelné i regionálně, kdy horší situace je např. na zemědělském Olomoucku nebo v jižních Čechách, či v oblastech s typickým automobilovým průmyslem jako Středočeský a Královéhradecký kraj.

Takže ano, předvolební příběh o zbídačeném Česku dopadne na úrodnou půdu tam, kde lidé inklinují ke stížnostem. Výzkum STEM ale podle Indexu finanční situace domácnosti nebo Indexu dobré nálady nemonitoruje žádné výrazné zvýšení tendence ke stěžování si, plus naše rodiny prokazují i v krizích odolnost svých rozpočtů. Podle výzkumu spokojenosti pak dokonce na tom české rodiny nebyly nikdy finančně lépe, než v roce 2024 a 2025 (kromě vrcholu prosperity 2017–2020). Pak tedy ano, v předvolebních debatách budeme dál poslouchat monology na téma chudnutí naší země, ale kdo je upřímný sám k sobě a zapojí zdravý rozum, hned ví, že s populistickou politikou na tom v budoucnosti v žádném případě nemůže být nijak výrazně líp, spíš právě naopak.

Realista ví, že ideální stav neexistuje a také, že se nelze zavděčit všem. Hospodařit se musí vždy s rozumem a s ohledem na související vlivy a faktory. Vždyť také každý správný hospodář ví, že v časech dobrých je třeba šetřit, aby v časech zlých bylo možné sáhnout na úspory. A také, že líbivá politika snižování rozpočtového schodku rezignací na investice a rozpouštěním rezerv je jen skrývání skutečné pravdy, kterou je vražedně rostoucí státní dluh.

Vše dobré.