Menší stát, menší možnosti aneb Násobme je prostřednictvím „soustátí“

Ono je to samozřejmě naprosto logické, žádné převratné moudro nebo novinka ekvivalentní významu objevu Ameriky…

Jen by si to měli častěji opakovat ti, kteří jindy a jinde brojí proti Unii, či jakýmkoli jiným mezinárodním hospodářským, politickým, vojenským uskupením, a s pěstičkou bušící do hrudi (ideálně vlastní) ventilují své nacionalistické založení. Ano, jsme svébytná země. Ano, jsme hrdý národ s bohatou historií a stále zajímavým potenciálem. Ano, nemáme tedy zároveň zapotřebí nechat si z nějakého „velína“ vnucovat nesmysly hodné Kocourkova. Pro správné pochopení myšlenky titulku tohoto sloupku je také potřeba zdůraznit, že s vědomím významu termínu soustátí, používaného u nás nejčastěji jako terminus technicus spojený s érou Habsburské monarchie, ani nevyzývám monarchisty k sešikování se a zahájení jakkoli hlasitého prosazování nutnosti návratu pod křídla takové formy vlády.

Myšlenka unie v regionu Evropy rozhodně není novinkou soudobých dějin a je hodně zajímavé, že mezi jejími prvotními předními propagátory (napříč historií) jsou i Češi. Vytvoření mírové unie evropských států navrhoval již v 15. století český král Jiří z Poděbrad, stejně jako tady viděl už v první polovině 20. století základy Panevropy rakouský hrabě s československým občanstvím Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi. Jako zastánce významu a nutnosti Evropské unie rozhodně tleskám nápadu jako celku.

Intenzivní unijní spolupráce se musí týkat především obrany a bezpečnosti, společných strategických rozhodování aj. Tady je podle posledního mezinárodního vývoje vlivem invaze Ruska na Ukrajinu, dění na Blízkém východě, čínským a severokorejským protimírovým aktivitám apod. evidentní potřeba zabrat v činnosti jako takové, což je jak otázkou navýšení investic, tak společné strategie. Samozřejmě toto vše pak za společnou Evropu přenášet i do dalších mezinárodní úrovní, tzn. uskupení. Ono se to v podstatě děje, ale pořád jsou tam cítit převažující tendence spoléhat se bezpečnostně na pomoc zpoza oceánu… Jenže to je jako všude – záleží, kdo je tam „u kormidla“ a jak on/ona bude vidět poměr vlastních (myšleno státních) a nadnárodních (myšleno globálně mezinárodních) zájmů. Ono i tady jsme u té v poslední době tolik diskutované soběstačnosti (myšleno kontinentální). Neplatí to totiž jen pro všechny oblasti hospodářství…

Je nutné stále dokola opakovat, že tam kdesi daleko není za prvé vůbec daleko, protože vzdálenost v kilometrech je ve 21. století po všech stránkách relativní pojem, že s „prvním soustem“ se ten, kdo je nenažraný, absolutně nemůže spokojit a bude ukusovat dál a dál, že… Vždyť přeci naše minulost je plná takových a podobných zkušeností, tak proč se z nich už konečně jednou opravdu nepoučíme! Takže nechat ve štychu lidi a státy první linie je slovy klasika nejen nečestné a nesportovní, ale především alibistické, naivní, liché! Celé Pobaltí se mohutně opevňuje před ruskou hrozbou (objektivní shrnutí skutečnosti s využitím titulku konkrétního článku) a v souvislosti s tím společně s Polskem tak za mě poměrně logicky požadují eurounijní spoluúčast na budování této efektivní obranné linie. Ano, bohužel stav věci je vážný a dění ve světě seizmicky rozjitřené, takže obezřetnost je tak zcela na místě, aniž by tím člověk chtěl automaticky cokoli predikovat, eskalovat apod. Věřme však, že zvítězí zdravý rozum a přeci jen jsme se z těch válečných katastrof minulosti do budoucnosti aspoň nějak poučili!

Vše dobré!