Jeho texty jsou jako sushi… Když se k nim projíte, chutnají navždy

Média v daném čase ovládá daná omezená skupina témat… V jednu dobu se tak v tomto informačním prostoru objevují články na témata, která lze možná spočítat na prstech jedné ruky.

Tedy v kategorii zpravodajských materiálů, nikoli na úrovni černé kroniky nebo bulváru. Takže momentálně pak k válce na Ukrajině, včetně ruské strany „mince“, přibyl poslední měsíce Donald Trump a jeho prezidentské výmysly a rozhodnutí. Dlouhodobě napjatá a nyní až nebezpečně vyhrocená situace na Blízkém východě, anebo i ještě dál. Z domácí půdy je to pak třeba Andrej Babiš a jeho hnutí tisíckrát jinak. Častým průběžným tématem, v závislosti na světovém vývoji, je energetika, a ani ne tak en bloc, jako spíš její limity a další možnosti… Vedoucí a vlečnou „pětici“ témat svět různě přepřahá, aby stále táhla zájem čtenářů.

Média jsou také plná komentářů, glos, názorů, úvah, subjektivních reflexí každodenního dění. Autoři mnohých si na čtenost rozhodně stěžovat nemohou. A je na každém, zda a jak moc tomu věnuje svůj drahocenný čas. A proto je třeba občas občerstvit ducha i duši.

Mám rád zamyšlení nebo komentáře některých vybraných autorů. Z jejich písemného projevu je cítit určité charisma a zároveň prostá lidskost, určitě vysoká míra inteligence, jdoucí ruku v ruce s bystrostí. Mají široký záběr zájmů, velký přehled napříč obory a své znalosti dokáží podat a předat bez povýšenosti. Nechybí jim smysl pro humor a funkční cit pro jemné nuance. Umějí „číst“ podstatu daných situací, klíčovat vazby a vztahy, ale i citlivě vnímat atmosféru ve společnosti. Jsou schopni operativně si dávat věci do souvislostí. To vše z nich dělá skvělé pozorovatele, a pokud mají navíc dar pera, pak i žádané publicisty nebo až těžko překonatelné glosátory. Můžete se smát, jak si vtipně někoho „podali“ a vy přesně víte koho, aniž by padlo jeho jméno… Navíc tomu tím mnohdy ani na cti neubylo, tedy měl-li vůbec nějakou… Jindy vám jejich komentáře nebo glosy na jednu stranu vyloudí úsměv na rtech, na druhou však svou pravdivou surovostí vyvolají mravenčení za krkem. Bryskně a bystře okomentují situační dění – co je zarazilo nebo jim až lidově nadzvedlo mandle. A když dojde na pochvalu, může být ta z jejich pera pochvalou z nejvyšších.

Téma médií, zejména komentářů a glos, a pak až určitá glorifikace předpokladů a kvalit autorů těch, které patří k mým nejoblíbenějším… Proč? Protože i tenhle „novinářský“ žánr mám rád, byť často jsou autory ne-novináři, ne-politici, ne-ekonomové, ne-... Ale jako lidé ze zcela jiných oborů, díky všemu tomu nadání popsanému výše a schopnosti nadhledu jsou často rychleji a přesněji u jádra pudla, než… A právě k takovým osobnostem, svým záběrem až renesančním, patřil profesor Cyril Höschl. V jeho osobě odešel nejen nejznámější český psychiatr, který se intenzivně snažil tento obor nejen propagovat, ale především detabuizovat, ale i nadaný autor-publicista. Pro titulek jsem tak nemohl nevyužít osobní charakteristiku svého času jeho novinářského kolegy, dnes již bývalého šéfredaktora Reflexu, Viliama Bucherta, a cituji doslovné: „Texty Cyrila Höschla jsou jako sushi. Musíte se časem k nim takzvaně projíst a pak už vám chutnají vždy.“ Pane profesore, i já jsem se postupně projídal vašimi texty, jednotlivými publicistickými sushi, které mi záhy hodně zachutnaly, a teď mne mrzí, že my, všichni vaši čtenáři, už nikdy nemůžeme dostat přidáno…

Vše dobré

Jan Bartošek