Den za úplné odstranění jaderných zbraní

Kdo si v poslední době čtete noviny, ať každodenně nebo jen občas, bohužel nejspíš nemá úplně klidné spaní. Ve světě to podivně, ale hlavně hodně nebezpečně, vře.

Zuří boje skutečné vojenské, ale i ty politické, a naneštěstí včetně občanských, myšleno mezilidských. Je to smutné čtení 85 let od konce posledního globálního válečného konfliktu. V pátek 26. září by si celý svět měl připomenout tzv. Mezinárodní den za úplné odstranění jaderných zbraní. Již po jedenácté a měl by to udělat hodně nahlas!

V posledních několika málo letech, zejména v souvislosti s ruskou vojenskou agresí na Ukrajině se riziko jaderného konfliktu enormně zvyšuje a termín ‚studená válka‘ není výrazem minulosti, ale realitou. Když byla jen několik málo měsíců po skončení druhé světové války v Evropě, a vlastně jen pár týdnů po kapitulaci posledního agresora tohoto konfliktu (Japonsko, podpis 2. září 1945), dne 24. října založena v San Franciscu Organizace spojených národů, šlo sice možná o euforický akt z poučení, ale hlavně s cílem do budoucna aktivně hlídat, aby se nic podobného nikdy neopakovalo. Mezinárodní mír a bezpečnost jsou alfou a omegou aktivit OSN, což nejde bez intenzivní práce na vytváření a udržování přátelských vztahů mezi národy, podpory dodržování lidských práv, spolupráce při řešení mezinárodních problémů a konfliktů apod. I tomu měl přispět v roce 2013 založený a o rok později poprvé připomínaný Mezinárodní den za úplné odstranění jaderných zbraní.

Celosvětový geopolitický vývoj jde však bohužel poněkud nepříznivým směrem, a o to naléhavější je strategicky a koordinovaně pokračovat v naplňování závazků OSN. Ano, svět zcela bez jaderných zbraní je momentálně spíš chiméra, ale na druhou stranu ani nejde na takový cíl zcela rezignovat! Žijeme skutečně ve velmi složité a třaskavé době, kdy jeden chybný krok politiků může mít dalekosáhlé důsledky pro celé lidstvo.

Byli jsme jedním z 51 zakládajících států OSN a byla to pro nás čest. Stali jsme se znovu členem OSN i po rozdělení republiky, kdy oba nástupnické státy musely znovu požádat o přijetí. A byla to pro nás opět čest. Čest, nesoucí se ruku v ruce se zodpovědností a určitými povinnostmi. Od znovupřijetí ČR v lednu 1993 vystoupili na půdě OSN všichni naši prezidenti a v souvislosti s nedávným proslovem současné hlavy českého státu Petra Pavla po letech opět pociťuji hrdost. „Po Václavu Havlovi druhý nejlepší polistopadový prezident“, „skvělý projev“ nebo „takhle vypadá suverénní a hodnotová politika“ aj. Takové reakce na obsah a formu vystoupení nejvyššího reprezentanta českého národa a jeho politické garnitury zvyšují náš kredit v celé této události.

Mezinárodní pohled je ale jedna věc, je potřeba podobně hodnotově přistupovat i k naší domácí politice. Zkouška takové občanské kredibility nás čeká už za několik málo dní… Neohrozme dosavadní svobodu a demokracii, opačný směr je cestou do pekel!