Všichni tady (ne)chcípneme

Pan Jaroslav Polák tvrdí, že se jeho roztomilý synovec nedožije stáří, protože „všichni tady chcípneme“. Příčinou jsou samozřejmě klimatické změny a lidé, kteří volí „Trumpy, Orbány,Babiše“ a vysmívají se „gretenismu“.

Velmi vřele doporučuji nahlédnout do statě pana Jaroslava Poláka, kterou nazval příznačně „Všichni tady chcípneme“. U článku jsem nenašel diskusi. Z článku čiší pesimismus a končí takto: Jsem pesimista. Nedopadne to dobře. Jediné, co nám zbývá, je být lidští. A když nic jiného, tak se aspoň nesmát dětem, které chtějí žít.

V článku je několik premis, které považuji za nutné okomentovat.

Klimatický rozvrat je v plném proudu a jediné, co by pomohlo, by bylo zatažení za záchrannou brzdu, tj. zavedení celosvětové „válečné ekonomiky“ a krizového řízení. To by znamenalo pro nás všechny tak zásadní změnu priorit, že to prostě nepřipustíme a raději si budeme volit další a další Trumpy, Bolsonary, Erdogany, Netanjahuy, Orbány či Babiše. Samozřejmě, že nakonec ta změna priorit stejně přijde a bude mnohem horší, než to, co bychom museli podstoupit teď, ale odvrátit ji o dvacet, třicet let se nám teď holt jeví jako dobrý nápad.

V plné nahotě se ukazuje vliv alarmistických zpráv klimatického panelu IPCC při OSN. Jak tento alarmismus působí, ukazuje Polákova stať. V bohatých zemích Západu přibývá lidí, kteří pečlivě sledují svou „uhlíkovou stopu“ a existuje již poměrně početná skupina žen, které nechtějí mít své vlastní potomky, protože by se jednak zvýšila uhlíková stopa a domnívají se, podobně jako Polák, že lidstvo směřuje do klimatické apokalypsy.

Historie ale zná mnoho věrozvěstů konce světa. Dříve, ještě před nástupem klimatického alarmismu, se hodně věrozvěstů brzkého konce světa zaklínalo písmem svatým a tím, že lidé se chovají proti pravidlům písma a budou proto zničeni. Dobře známá je historie Sodomy a Gomory, na kterou pozdější věrozvěstové zmaru a zkázy upozorňovali.

Zatím nejúčinnějším způsobem zkázy civilizací byly války. Ta zatím poslední celosvětová válka byla natolik výjimečná, že po jejím skončení zasedl Norimberský tribunál a odsoudil přeživší prominenty německého nacistického režimu k trestům, povětšinou smrti. Vyhlazení velké části evropských Židů je tím nejotřesnějším případem lidských možností, co se vyhlazování jiných lidí týče. Po druhé světové válce proběhly i další genocidy, zejména v Asii (Kambodža) a v Africe (genocida Tutsiů) .

Je příznačné, že „alarmistický klimatismus“ se stal pro mnohé lidi důvodem pesimismu víc, než to, že na světě ještě stále existují stovky jaderných zbraní, které by při případném použití zničily naši Zemi naprosto dokonale. Pokud Polák píše o „boháčích, kteří si zajišťují místo pro přežití v případě klimatické katastrofy“, v dobách největšího napětí mezi Sovětským svazem a Spojenými státy byly v módě kryty, které měly zajistit přežití po dobu několika měsíců či let po jaderné válce. Ostatně, na jadernou válku se jakoby „zapomnělo“, a přitom vojáci na celém světě stále vymýšlejí nové způsoby „chytrých zbraní“. Nedávná nehoda v Rusku jen podtrhla skutečnost, že se s jadernými zbraněmi stále počítá.

Polák a další lidé, kteří důvěřují klimatickému alarmismu v tom smyslu, že spalování fosilních paliv způsobuje nevratné klimatické změny, které nás (naše potomky) připraví o život, tak jen zaměnily příčinu. Dříve to byl strach z jaderné války, dnes strach ze změn klimatu způsobených lidskou činností. Z hlediska praktické hrozby je však jaderná válka mnohem pravděpodobnější příčinou zániku lidské civilizace než cokoli jiného.

Polák pak píše, že je nutné „zatáhnout za záchrannou brzdu“. Sám si je však velmi dobře vědom toho, že okamžitý (radikální) odklon od fosilních zdrojů je utopie a to ho logicky směřuje k pocitům bezmoci a pesimismu, co se budoucnosti týče.

O tom, zda tady „všichni chcípneme“ či nechcípneme, je možné vést i hlubokomyslné filosofické debaty. Z hlediska Vesmíru jsme jen „smítko“, možná ještě méně. Rozhodně bychom ale neměli propadat beznaději a naopak pracovat na trvale udržitelném rozvoji. To v sobě zahrnuje využívání obnovitelných zdrojů energie (fotovoltaika, fototermika, větrná energie), samozřejmě elektromobilitu (zlepší vzduch ve městech), skutečnou revoluci ve využívání vody (recyklace, využívání dešťové vody apod.). To však znamená náklady, které nelze vynaložit naráz, ale je nutné počítat s tím, že je třeba je rozložit do programů, které potrvají možná desítky let.

Za největší chybu klimatického alarmismu právě považuji apely k „okamžité akci“, bez níž již klimatickou katastrofu neodvrátíme. Ta může u lidí jako Polák vést právě k onomu hlubokému pesimismu a možná až k nihilismu. Je ale například i v podmínkách Česka známo, že využití obnovitelných zdrojů energie je na samém počátku a jen výstavbou fotovoltaických elektráren na střechách domů doplněných akumulátory by bylo možné získat výkon srovnatelný s výkony našich největších atomových elektráren. Samozřejmě, výkonné stálé zdroje elektrické energie typu Temelína či Dukovan budeme potřebovat ve výhledu desítek let také.

Udržitelný rozvoj společnosti na základě moderních technologií je dle mého názoru naprosto reálný. Nelze ho ale prosazovat jako něco, co proběhne „přes noc“. Přesto se domnívám, že těžký pesimismus vyvěrající z článku Jaroslava Poláka není na místě. Jsem příznivcem teorie „být ve střehu“ a reagovat tím, co má ekonomický i ekologický smysl. Ne vše, co je údajně ekologické, má totiž ekonomický smysl. Žádná jiná rozumná cesta dle mého soudu ani není na dohled.