Víra v Boha či vesmír

Občas proběhne internetovými médii diskuse o tom, zda je víra v Boha všemohoucího racionální, zda za vírou není jenom touha získat „odměnu“ v podobě nebe. Tento názor je svým způsobem unikátní. Nicméně, jako vše zajímavé a neotřelé může vyprovokovat diskusi.

Zkušenosti s vědou, tj. s metodou poznávání světa, chcete-li vesmíru, svědčí o tom, že existují zákony, které platí v přinejmenším v našem světě nezávisle na našem vědomí. Inteligence ve vesmíru je zatím stále ohraničena na naši planetu.  Astronomie však v posledních letech dosáhla takové úrovně, že existenci planetárního systému dokázala i u jiných hvězd než je naše Slunce. Stále více se tak stává pravděpodobnějším, že život a vznik inteligentních tvorů mimo Zemi není vyloučen.  Máme však zřejmě teď a tady šanci o náš zatím s jistotou jediný inteligentní druh pečovat, starat se o jeho vývoj. O počátcích našeho druhu můžeme mít představy rozličné, můžeme věřit i v zásah Boha či mimozemské dávné civilizace, či můžeme věřit tomu, že náš druh vznikl evolučním vývojem.

Na pozadí současných poznatků vědy můžeme s naprostou jistotou vyslovit pouze tezi o naší druhové existenci. Víme zcela bezpečně, že jako druh trváme tisíce let a že za tuto dobu se na Zemi vystřídali stovky generací a miliardy jednotlivců. Zdá se proto jasně prokázané, že i v případě našeho inteligentního druhu je naprosto zásadním přírodním zákonem existence druhu, kdy jednotlivec je nositelem informací, které se v rámci druhu předávají z generace na generaci.

Naší novou kvalitou jako druhu je, jak věříme možná s určitou dávkou nadutosti, že jedinec je schopen myšlení, abstrakce, představivosti, analýzy, syntézy. Díky této schopnosti a předávání našich znalostí v procesu učení se jako druh rozvíjíme. Logickým důsledkem naší inteligence, našeho sebeuvědomování se, je, že si klademe i otázky, co se s námi stane po smrti. A je skutečně pro nás tak důležité žít „teď a tady“ a nestarat se o budoucnost (a nesmíme zapomínat ani na minulost!) a tímto způsobem dosáhnout štěstí a smyslu života, který tkví právě a jenom v našem žití? Lidé se těmito otázkami zabývají tisíce let a není podle mě vůbec překvapivé, že se i otázky života a smrti jedince staly součástí způsobu organizace společnosti.

Přirozeným se mi jeví i způsob předávání víry v rodinné a školské výuce.  Právě rodina do značné míry ovlivňuje indoktrinaci potomků.  I život v nevíře je odpozorován v rodině a výuce. U nás, postižených dvěma totalitními režimy, se zejména v éře vlády komunistické strany rozmohl „vědecký ateismus“, jako něco, co je pokrokové a moderní.  Komunismus přenesl ideu posmrtného ráje do politiky budováním ráje na zemi. Jsme tím postiženi úplně všichni. Jen malá část národa si dokázala svou víru v Boha udržet. Mí rodiče nás, děti, nenechali pokřtít zejména proto, že se báli. Báli se toho, že bychom jako pokřtění měli mnohem horší start do praktického života. Nevychovávali nás ani ve víře v Boha. Možná i proto, že prožili druhou světovou válku s hrůzami a utrpením (například v tak zvaném totálním nasazení v Německu) a ztratili víru v Boha, který „dopustí taková zvěrstva“.

Snaha vlády komunistů změnit hodnotový žebříček lidského individua a na první místo postavit „budování socialismu a komunismu“, byla součástí úzu, konformismu. Tomu, kdo se tvářil, že tomu věří, byla dána „důvěra strany“ a stoupal po mocenských stupínkách nahoru. A bezesporu existovala početná skupina komunistů, kteří komunistické ideologii věřili.  S následky této politiky se potýkáme dodnes.

To, že v naší společnosti existuje spousta „nevěřících“, kteří přesto o sobě tvrdí, že v něco věří, je skutečností.  Nevěříme v Boha (paradoxně my, potomci Husitů, kteří o svou víru v Boha a právo přijímat tělo i krev Páně tak dlouho bojovali), hledáme víru v přírodě, kosmu, fyzikálních zákonech anebo o tom vůbec nepřemýšlíme. Myslím, že to byl popularizátor kosmologie Michio Kaku, který v jednom ze svých děl píše o tom, že „věří v Boha řádu, nikoli v Boha zázraků“.

Takže co s tím? Podíváme-li se na konec života pohledem fyziky, vidíme, že se tělo člověka promění v prach a popel, voda v těle se zapojí do koloběhu vody v přírodě, pokud se lidé nechávají spálit, vznikají další kysličníky uhlíku, dusíku, síry podle stechiometrie hoření těchto prvků. Voda na Zemi tak obsahuje zcela jistě molekuly vody, které putovaly těly našich předků.  Dále víme, že lze měřit mozkovou aktivitu, že v mozku tečou velmi nízké proudy, které kolem sebe vytváření magnetické pole, které se šíří do prostoru. To, že se aktivita nervové sítě i mimo mozek sleduje měřením reakce na proudové impulzy, je známo. Každý, komu byla zjištěna neuropatie končetin (tj. snížená citlivost například na bolest), to zná velmi dobře. Po každém z nás tedy zůstane v prostoru určitá magnetická stopa. Není tedy pravdou, že po nás nic nezbude. Navíc, v závislosti na naší pracovitosti a píli po nás zůstanou i materiální statky, které předáváme do užívání našim potomkům, a výsledky duševní práce (literatura a umění obecně), výsledek vědecké činnosti (publikace v odborných periodikách).

Na závěr si pak nechávám tajemství- nevíme zcela přesně, jak lidská duše /tím mám na mysli naše já/ putuje vesmírem a zda se reinkarnuje (podle jedné víry) či čeká na Boží soud.  Pokud bychom důvěřovali zprávám některých psychiatrů (Brian L. Weiss, Michael Newton), existuje stav, kdy lidská duše pobývá mimo tělo, a existují tisíce lidí, kteří se podrobili hypnotickému stavu, v němž se vraceli a popisovali události, které prožili v jiných tělech v minulosti. Toto je myslím právě obor, za který například náš spolek skeptiků Sysifos uděluje „bludné balvany“. Jestliže však vezmeme do úvahy, že hypnóza byla zvládnutá před tisícovkami let, nemusí být víra hinduistů v reinkarnaci založena na spekulacích a výmyslech, ale může mít naprosto racionální jádro. Je to možná důsledkem takových to postupů, kterými v současnosti ohromují pánové Weiss a Newton. Pokud vím, naše věda těmito názory na reinkarnaci stále ještě buď opovrhuje, nebo je ignoruje.

Co však říci na toto? V jednom menším českém městě existuje dům, kde lze občas spatřit postavu člověka.  Tuto postavu vidí občas dospělí, ale i děti. Ty se potom ptají, kdo že je „ten pán“, kterého viděli chodit na chodbě.

Velmi čerstvý je i zážitek, který jsem slyšel nedávno vypravovat. V jednom úřadě postávala před výtahem na chodbě nějaká žena a k ní se blížili dva muži, kteří také chtěli jet nahoru. Žena vstoupila do výtahu, dveře se zavřely, pánové ale stačili ještě zmáčknout tlačítko a dveře se opět otevřely. Nikdo ve výtahu nebyl.  Pánové se na sebe v údivu podívali a navzájem si potvrdili, že do výtahu viděli oba nějakou ženu vstupovat.

Bez závěru?