Ukrajina a Izrael – dvě různé války?

Pan Karel Černý uveřejnil na stránkách lidovky.cz velmi podrobnou analýzu války na Ukrajině a v Izraeli. A dochází k realistickému hodnocení světové politiky, s níž má Izrael i smutné zkušenosti.

Komentář Karla Černého, který působí na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, napsal knihu Velká blízkovýchodní nestabilita (2017) a v Izraeli působil na Reichman University na pozici Masaryk Distinguished Chair, k situaci v Izraeli a jeho politice ve světle ruské agrese proti Ukrajině, se velmi otevřeně vyjadřuje k tomu, proč stát Izrael nepodporuje Ukrajinu stejně vehementně jako USA a západní Evropa, chcete-li EU. Vybírám a komentuji některé myšlenky z dlouhého komentáře pana Černého.

Vlažný postoj Izraele k válce na Ukrajině mohl být pro někoho překvapivý. Je to ale právě dlouholetá zkušenost boje se silnějšími sousedy o holé přežití, která může za izraelský přístup. Místo toho v Tel Avivu pozorují, jak se svět mění, a vyvozují z toho závěry pro sebe…Přitom ukrajinské žádosti o podporu v Izraeli zprvu vedly ke zdviženým obočím: kde bývají Ukrajinci a jak hlasují v OSN, když na Tel Aviv padají rakety z Gazy či Libanonu? Ale i v Izraeli už dlouhodobě sílí hlasy volající po tvrdším protiruském postupu. V polovině října ke zbrojním dodávkám na Ukrajinu dokonce vyzval člen vlády, ministr pro záležitosti diaspory Nachman Šaj. Problémem pro Stát Izrael přitom je rychlé sbližování Ruska s Íránem a ohrožení židovské populace v Ruské federaci.

Ve výše uvedeném shrnuje Černý největší dilema Izraele. V současné době ovládá nebe nad Sýrií ruské letectvo a existuje „tichá dohoda“ mezi Ruskem a Izraelem o tom, že Rusko nebrání izraelským útokům proti íránským cílům v Sýrii. Je to paradoxní situace. Rusko se ve válce v Sýrii významně zasadilo o záchranu režimu Bašára Asada a spolu s íránskou pomocí dnes Asad kontroluje většinu syrského území.  Írán podporuje protiizraelské milice jak v Sýrii, tak v Libanonu a vojenské letectvo Izraele čas od času zaútočí na cíle v Sýrii, aniž by ruské letectvo zasahovalo.

Právě z tohoto důvodu tak podle Černého není Izrael ochoten příliš podporovat Ukrajinu, protože by si mohl „rozhněvat“ Rusko a ztratil by možnost občas zaútočit na základny v Sýrii. Pokud tato politika platila za vlády před izraelskými volbami, bude zřejmě pokračovat i za vlády Benjamina Netanjahua.

Černý dále srovnává ruskou anexi části ukrajinského území se situací v Izraeli a píše: Jak navíc ústy novinářky Nataši Dudinskiové upozorňuje izraelská levice, izraelská kritika ruské okupace Ukrajiny se může proměnit v bumerang: „Museli bychom si nastavit zrcadlo. Sami okupujeme Palestinu a porušujeme mezinárodní právo. Hrozí, že se to obrátí proti nám, budeme popotahováni, uvalí na nás sankce.“

To je další zvláštnost izraelské situace. Na jedné straně militantní arabské síly usilují a vždy usilovaly o likvidaci státu Izrael a odmítají právo Izraele na existenci. Na druhou stranu politika vytvoření dvou států na území bývalé Palestiny, tj. státu židovského a státu arabského, zdá se více méně selhala. Nynější izraelská vláda obsahuje strany, které otevřeně podporují další osidlování „západního břehu“, tj. území s převážně arabskou komunitou, a dosáhnout tak postupně „integrace“, tj. anexe západního břehu do jediného státu Izrael. A to v situaci, kdy se v OSN schvalují protiizraelské rezoluce a o situaci jedná i Rada bezpečnosti. Připomeňme, jaký „poprask“ vyvolala pouhá procházka izraelského ministra na Chrámové hoře. Nový izraelský ministr národní bezpečnosti a krajně pravicový politik Itamar Ben Gvir navštívil v úterý Chrámovou horu. Svůj krok konzultoval s premiérem Benjaminem Netanjahuem a ten vůči němu neměl žádné námitky, napsal list The Jerusalem Post. Ben Gvirovo rozhodnutí kritizovala izraelská opozice. Palestinské ministerstvo zahraničí označilo jeho počínání za „bezprecedentní provokaci“.

Černý pak končí svou úvahu takto: Takže když Volodymyr Zelenskyj objíždí svět a hovoří o tom, že Ukrajina brání univerzální hodnoty, demokracii a západní civilizaci, Evropané na to slyší a ochotně jí pomáhají, aby ze sebe smyli pocit viny a cítili se lépe. To však neplatí o Izraelcích se svým konceptem silného a nezávislého národa ve zbrani, jak vysvětluje Richemond-Baraková: „My jsme stále ve válce. A ptáme se, kde byli loni touto dobou Ukrajinci, když na nás z Gazy dopadaly rakety, dva týdny jsme nemohli do práce a vysedávali jsme v krytech. Nepomohli nám ani hlasováním v OSN. A teď si vzpomenou, že se za ně máme prát?“

Nejde ale jen o reálpolitiku. Ve hře jsou též historické reminiscence. Nešťastným se tak ukázal býti Zelenského projev v Knesetu (březen 2022), kdy Izraelce rozezlil nařčením, že pro Ukrajinu nedělají dost, a zejména přirovnáním ruských válečných zločinů na Ukrajině k holocaustu. Nejde jen o to, že tragédii holocaustu není nic rovno. Jde i o citlivou záležitost samotného ukrajinského antisemitismu, pogromů a podílu na šoa. Za druhé světové války Ukrajinci na vyvražďování Židů s nacisty kolaborovali tak zdatně, že se zde na rozdíl od zbytku Evropy z židovské kultury nic nezachovalo. Zatímco se ale Němci za holocaust stále omlouvají, z Ukrajiny se v této věci ozývá jen mlčení.

V této souvislosti bych chtěl zároveň připomenout i skutečnost, že i Polsko, které jinak Ukrajině pomáhá proti Rusku významně, odsuzuje ukrajinské oslavy Stepana Bandery. Každý nový pokus, kdy se Ukrajinci snaží představit někdejšího vůdce nacionalistů Stepana Banderu jako národního heroje, sousední Poláky bolestně uráží. „Udělat z Bandery pozitivní osobnost, to je pro nás naprosto nepřijatelné. Ukrajinci už by si konečně měli najít jiného hrdinu,“ říká historik polského původu Józef Szymeczek v souvislosti s oslavami Banderových narozenin v ukrajinském parlamentu.  To není stanovisko někdy z dávné minulosti, ale ze žhavé současnosti.

Válka na Ukrajině tak má i jiné reminiscence než jen vzpomínky na ruskou a kdysi sovětskou velmocenskou politiku, na kterou doplatilo Maďarsko v roce 1956 nebo Československo 1968. A když použiji izraelského postoje, válka na Ukrajině může velmi pravděpodobně skončit jakýmsi „patem“, v němž Rusko část ukrajinského území udrží a Západ nedovolí Rusku celou Ukrajinu anektovat. V takovém to patu se již desítky let nalézá stát Izrael sám.