„Ubráníme se sami“ není populismus, ale hloupost

Prohlášení vůdců SPD o tom, že cílem jejich partaje je zvýšit počty vojáků české armády, abychom se mohli ubránit sami a vystoupili z NATO, je hodnoceno jako populismus. Především je to ale nesmysl a hloupost.

Bezpečnost Česka v současnosti zabezpečuje naše členství v NATO. Česká republika do této organizace vstoupila v roce 1999 společně s Maďarskem a Polskem. V té době byl českým prezidentem Václav Havel a českým premiérem Miloš Zeman na základě dohody s ODS. Stalo se tak 10 let od listopadového převratu v roce 1989 a byli jsme spolu s Polskem a Maďarskem prvními státy bývalé Varšavské smlouvy, které vstoupily do NATO.

NATO vzniklo v roce 1949 jako vojenský pakt na čele s USA po vypuknutí studené války mezi východním komunistickým blokem na čele se Sovětským svazem a Západem. Po rozpadu sovětského impéria v letech 1989/1990 a po zkušenostech s „bratrskou pomocí“ armád Varšavské smlouvy při okupaci Československa roku 1968, se na našem členství v NATO shodla až na výjimky celá naše politická reprezentace (kromě KSČM).

Argumenty SPD, že v NATO není Rakousko a Švýcarsko, jsou sice fakticky správné, ale ignorují historii těchto dvou středoevropských států. Švýcarsko je dlouhodobě neutrálním státem mimo vojenské bloky, nicméně jeho současná pozice je jasně prozápadní. Rakousko bylo na počátku druhé světové války připojeno k Německu a bylo po válce okupováno Rudou armádou. Na základě smlouvy mezi vítěznými mocnostmi byla okupace Rakouska ukončena v roce 1955 a Rakousko sovětská armáda opustila výměnou za příslib, že Rakousko zůstane neutrální zemí. V současnosti je Rakousko státem EU s jasnou prozápadní orientací.

Česká republika byla po roce 1918 součástí nově vzniklého státu – Československa- a uzavřela dohody s Francií a další, tak zvanou „malou dohodu“, s Rumunskem a Jugoslávií. Po Mnichovské smlouvě a zradě Francie se Československo vzdalo Německu a přišlo o území s převážně německým obyvatelstvem, Sudety.  Po druhé světové válce bylo Československo zahraničně politicky orientováno ideou „mostu“ mezi Východem a Západem a komunistická strana na čele s Klementem Gottwaldem Československo zakotvila po únoru 1948 ve sféře sovětského vlivu.  Díky nástupu Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka KSSS nastalo období tak zvané perestrojky a Gorbačov odmítl politiku vojenských intervencí proti východoevropským státům do té doby pod sovětským vlivem. Díky této politice se východní sovětský blok rozpadl až na výjimky pokojnou cestou (kromě Rumunska). Neměli bychom proto zapomínat, že za svou současnou svobodu vděčíme i Michailu Gorbačovovi a jeho politice glasnosti a perestrojky. Však ho také čeští stalinisté dodnes nenávidí.

Česká armáda v současnosti čítá tak málo vojáků, že musí spoléhat na spojenectví NATO, zejména armádu USA. Budoucí možný větší konflikt v Evropě by podobně jako II. světová válka státní hranice nerespektoval. Myšlenka, že bychom svou suverenitu ubránili sami, je scestná. Mezistátní obranné dohody typu NATO jsou dnes běžnou součástí mezinárodní bezpečnosti. Na současné situaci Česka v NATO je chybou zejména to, že náš vojenský rozpočet je na úrovni 50% našeho závazku a že česká armáda je početně na mnohem nižších stavech než by bylo odpovídající našemu závazku dávat na obranu 2 % HDP.  Budoucí česká vláda by tak měla učinit rychlé kroky k větší podpoře armády a naplnit náš závazek obranných výdajů. Jsem přesvědčen, že SPD a KSČM jsou v názorech na vystoupení z NATO v tak velké izolaci, že Česko i za vlády Andreje Babiše neučiní žádné kroky, které by vedly k oslabení našeho členství v NATO.