Tusk se rve za šest milionů Britů - Mayová rezignuje

 Theresa Mayová nedokázala své oponenty v Konzervativní straně přesvědčit o schválení dohody s EU jinak, než nabídnutím své rezignace. Šance na schválení dohody jsou tedy vyšší a Tusk zkouší poslední trik.

Je přinejmenším pozoruhodné, s jakou selekcí přistupují evropská a i česká média k situaci ve Velké Británii. Britský tisk totiž ve velkém začal spekulovat o konci britské premiérky a i náš londýnský zpravodaj ČT Bohumil Vostal to bral jako „klepy“. Poté, co se britská premiérka sešla s poslanci své vlastní strany a nabídla jim rezignaci výměnou za schválení jí vyjednané dohody s EU, označil tuto zprávu Vostal jako „přelomovou“.

V Bruselu mezitím pokračovalo jednání, na kterém vystoupil předseda Evropské rady Donald Tusk, bývalý polský premiér. Ten se vyjadřoval k situaci ve Velké Británii s tím, že se musí „zastat“ šesti milionů Britů, kteří podepsali petici za zrušení brexitu a milionu Britů, kteří vyšli do ulic a protestovali proti odchodu Británie z EU. Důvodem je podle Tuska to, že jsou to „Evropané“. Na rozdíl od pana Tuska se domnívám, že všichni Britové včetně těch, co hlasovali pro odchod Británie z EU, a těch bylo podle Mayové 17,4 milionu, jsou Evropané. Tusk však rozlišuje „Evropana“ a Evropana. Ten v uvozovkách je nadšeným příznivcem bruselské politiky a věří Tuskovi a předsedovi Evropské komise „na slovo“, ti bez uvozovek sice v Evropě žijí, ale věří něčemu jinému, evidentně méně hodnotnému.

Brexit je samozřejmě nejhorším, co si bruselští administrátoři mohli představit. Z EU odchází jaderná velmoc, stálý člen Rady bezpečnosti a dědic kdysi rozsáhlého impéria, nad kterým Slunce nezapadalo - Commonwealthu. Spekulace o tom, že bývalý premiér David Cameron vypsal referendum o členství Británie v EU jaksi „omylem“, ačkoliv si sám odchod z EU nepřál, jsou dnes již bezpředmětné. Faktem je, že k obhajobě členství Británie v EU byl vlažný a podle toho výsledek referenda dopadl. Zastánci odchodu Británie v Konzervativní straně na čele s Borisem Johnsonem projevili větší nasazení a zvítězili. Dalším faktem je to, že ani opoziční Labour party není bezvýhradným stoupencem členství Británie v EU.

Taktika Mayové proti nejtvrdší probrexitové části své strany byla od počátku stejná. Snažila se strašit toto křídlo tím, že pokud neprojde jí podepsaná dohoda, může Británie v EU uvíznout natrvalo. Ani tato taktika však nebyla účinná a její dohoda byla Dolní sněmovnou dvakrát odmítnuta.  Nabídla tedy to poslední, co měla, svou „hlavu“ s tím, že vyjednávání o nové smlouvě mezi Británií a EU už povede někdo jiný z Konzervativní strany.

Mayová sama byla příznivcem toho, aby Británie v EU zůstala. Podepsala se pod dohodu, která okamžikem brexitu významným způsobem omezuje suverenitu Velké Británie nad svou vnější hranicí. Určitá taktika „tvrdé“ rozvodové smlouvy byla patrná i v pozici EU. Určitě zde nebyl žádný záměr jak to Británií „ulehčit“, ale naopak „opepřit“. Možná se spekulovalo právě i s tím, že se nakonec Británie zlomí a z EU neodejde. Brexitáři tedy dotlačili Mayovou tam, kde jí chtěli mít - na odchodu z premiérského křesla. Mayová neměla a nemá vlastnosti její konzervativní předchůdkyně Margaret Thatcherové. Ta v Konzervativní straně jednoznačně dominovala. Měla snad i výhodu v tom, že se před rozpadem Sovětského svazu jednalo nikoli o unii, ale hospodářské společenství, kde na prvním místě byl skutečně „byznys“ a moc „Bruselu“ byla prakticky nulová - tam sídlili tehdy skutečně jen vykonavatelé vůle rozhodnutí hlav států EHS. Mayová navíc trpěla tím, že dělala „cizí“ politiku, tj. realizovala něco, co sama nikdy z vlastní vůle nechtěla. Nakonec se tedy její slova o tom, že „brexit je brexit“ naplní.