Teror v Turecku pokračuje

Teroristický útok na bar v Istanbulu připravil kromě tureckých občanů o život i řadu cizinců. Proto si tohoto útoku Evropa i svět všímá více.

Teroristické útoky v Turecku jsou velmi často motivovány bojem tureckých Kurdů proti tureckému režimu a mají podpořit boj Strany kurdských pracujících. Turecko vedlo s Kurdy rozhovory, které ale zkrachovaly ještě před pokusem o puč v Ankaře a Turecko nedávno vyslalo do severní Sýrie i své jednotky, které mají bojovat i s kurdskými milicemi. Mají zabránit vzniku zárodku možného kurdského státu právě na území rozvrácené Sýrie. Atentáty a terorismus ze strany Kurdů ale nemají ve světě takovou váhu, protože řada Evropanů boj Kurdů proti tureckému režimu i podporuje. Příkladem budiž pár našich občanů zatčených v Turecku kvůli podpoře Kurdů, kvůli němuž se dokonce náš ministr zahraničí Lubomír Zaorálek vypravil do Ankary.

Kurdové své teroristické akce zaměřují převážně proti tureckému obyvatelstvu a nevybírají si příliš cíle, kde hrozí zabití občanů jiných národů. Turecko nyní zvýšilo i bojové akce přímo proti Islámskému státu a čelí terorismu i z této strany. V tomto případě se ale teror v Turecku zaměří na cíl, kde je větší pravděpodobnost usmrcení i občanů jiných států.  I z tohoto důvodu byl zřejmě posledním cílem teroru bar v Istanbulu, kde oslavovali příchod roku 2017 i cizinci pobývající v tu dobu v Turecku. Islámský stát se přihlásil i k teroristické akci na letišti v Ankaře v červnu loňského roku, kde opět více hrozilo zabití cizinců.

Zatímco teror v Turecku a smrt tureckých občanů může část evropské veřejnosti, podotýkám mylně, považovat za něco, co se v tamních krajinách stává, jakmile teror v této zemi zasáhne i cizince, náhle jakoby zbystříme. Není to sice, jako v případě Berlína či Mnichova, kousek za našimi hranicemi, nicméně jakoby smrt cizinců v Turecku byla o řád důležitější než smrt domorodců. Přitom se jedná vlastně stále o stejnou věc. Použití zbraní k podpoře politických požadavků, které je zaměřeno proti civilistům s cílem zabít co nejvíce nevinných lidí a rozsévat strach. Z tohoto důvodu je velmi obtížné rozlišovat mezi tak zvanými „umírněnými rebely“ a ostatními teroristy. Právě poslední pokus o příměří v Sýrii sjednaný Tureckem a Ruskem se snaží tyto skupiny rozlišit, a zatímco s útoky na vojáky IS se počítá stále, jiné skupiny jsou zahrnuty mezi ty, na které se útočit nesmí. S tím ale má velký problém syrský diktátor Bašár Asad, který za teroristy považuje všechny, kteří proti jeho režimu pozvedli zbraň. A právě na neochotě Asada podvolit se takovým podmínkám předchozí pokusy o příměří zkrachovaly. Nyní sice Rusko na Asada tlačí, aby rozlišování na „umírněné“ a teroristy akceptoval, uvidíme, zda ruský nátlak bude mít úspěch.

Zatím je jasné jenom jedno. Turecko jako stát hraničící se Sýrií a stát, který se již zapojil do bojů na syrském území, je z hlediska teroru nejohroženější zemí. To neprospívá vůbec jeho turistickému průmyslu a zejména snaze vrátit do země ruskou klientelu. Ta po nedávné vraždě ruského velvyslance v Turecku může mít velké obavy o bezpečnost a masový návrat ruských turistů do Turecka proto v nejbližším období nehrozí.

A ještě jedna perlička, která může zejména mladé lidi překvapit. Vůdce KSČ z roku 1968 Alexander Dubček a pozdější předseda federálního shromáždění po roce 1989, byl po ruské intervenci nejprve odvlečen do Moskvy, kde nakonec podepsal moskevské protokoly definující ruskou intervenci ze srpna 1968 jako „bratrskou pomoc“ a souhlasil s „dočasným“ pobytem sovětských vojsk na našem území. Poté byl prosovětskými kádry v KSČ zbaven funkce prvního tajemníka KSČ a stal se velvyslancem v Turecku. Takže i v naší politice sehrálo Turecko překvapivou roli, když naším velvyslancem v Turecku byl na krátkou dobu 1969/1970 i Dubček.

Turecko je tudíž stále svou malou plochou na evropské pevnině, nicméně jádro Turecka leží v Asii a hodí se, jak nás historie poučuje, jako vhodné odkladiště nepohodlných evropských politiků. Není tak daleko, aby se tam někdo ztratil z dohledu, ale je dost daleko na to, aby to hodně lidí v Evropě přestalo zajímat.