Taková normální muslimka

 V jedné české škole se stala pozoruhodná věc. Tamní mladá paní učitelka si uvědomila, že tím jediným správným náboženstvím, které jí ukázalo cestu životem, je islám. Konvertovala tudíž k islámu a začala nosit pokrývku hlavy. U článku byla anketa, kde čtenáři odpovídali na to, zda by jim vadilo, aby jejich děti učil učitel/ka hlásící se k islámu. Bylo to tak 80%, že ano a asi 20% ne. Islám v této společnosti rozhodně populární není.

                To, co mne ale na paní učitelce velmi překvapilo, byl důvod její konverze k islámu. Tvrdí, že byla křesťankou, ale stále nevěděla, co se životem, jen v učení islámu našla přesně návod na to, jak má žít. Je to poněkud bizarní, možná obskurní důvod ke konverzi. 

                Naše nepochybně na křesťanství založená civilizace, prožívá v současnosti vážnou krizi důvěry v církevní instituce.   A česká společnost bývá s oblibou vydávána za nejkřiklavější příklad ztráty důvěry v křesťanské hodnoty. Marxistická materialistická filosofie pronikla hluboko do společenského vědomí.  Řada rodičů dětí poválečné generace po prožitých hrůzách druhé světové války mohla ztratit víru. Navíc, pod vlivem poválečné komunistické propagandy chtěla své děti uchránit před perzekucí tím, že je vědomě izolovala od křesťanské ideologie, aby jim „nekomplikovala“ život. Byla to taková doba.  Je to jeden z mnoha důvodů, proč se u nás tolik lidí hrdě hlásí k tomu, že jsou ateisté a stále si bezpochyby myslí, že jejich světový názor je bůhví jak pokrokový.

                Ale vraťme se k naší paní učitelce, která konvertovala k islámu. Zde bych jednu obrovskou příčinu viděl i v nabyté svobodě, se kterou se neumíme vypořádat.  Ať chceme či nechceme, řada lidí stále hledá důvěryhodnou autoritu.  Jestliže jí nenajde doma, v rodině, ve škole, či ve společnosti, může vzniknout pocit vakua, prázdnoty. Jenom si v poslední době zrekapitulujme, jak přijala česká společnost církevní restituce. Jak účinně se dařilo české levici štvát společnost proti církvi pod záminkou „přemrštěných finančních nároků církve“. A česká média dávala české levici jednoznačně za pravdu.  I to bylo jasným důkazem jak nízké vážnosti se česká církev, a nejen katolická, těší. I v baště někdejšího sovětského komunismu, v Rusku, má dnes církev větší autoritu než u nás.  Není proto vůbec překvapující, pokud se i v naší ateisticky se tvářící společnosti neuznávající víru jako důležitou součást lidského života, někteří jednotlivci rozhodnou k tak (ne)pochopitelnému kroku, jakým je konverze k islámu.

                Z určitého pohledu se totiž jistě může islám v současnosti jevit jako téměř nejdůležitější společenská síla na světě. Řada změn v arabských státech v uplynulém období, počínajíc revolucí v Tunisku, Egyptě či Libyi, či dnešní občanská válka v Sýrii může některé lidi lehce svést k mylnému dojmu o rozhodujícím vlivu islámu na společenský vývoj současnosti.  Podobně vítězství Sovětského svazu v druhé světové válce a vznik východního komunistického bloku výrazně posílil vliv komunismu na celém světě. To všechno jsou objektivní faktory, které mohou vést jedince k tak závažnému osobnímu rozhodnutí, které neznamená nic jiného než rozchod s kořeny, odkud člověk pochází.

 Naše paní učitelka, čerstvá vyznavačku islámu, je kromě toho i mediálně zajímavým příběhem, který upoutá pozornost a vyvolá i vášně.  Vidím celou věc tak, že jde nejen v tomto případě (protože v Česku již žije mnohem více Čechů či Češek, kteří se hlásí k islámu) o selhání našich vlastních autorit, a to nejen politických, ale zejména vůdčích představitelů církví. Nedaří se nám šířit víru, která zde má tisícileté kořeny.  Spoustu lidí nedokážeme oslovit tak, aby pochopili, že je naším posláním pokračovat v díle našich předků.  Jsme stále ochotni věřit tomu, že je nutné věci řešit radikálně a rychle. Ale i tyto, možná národní vlastnosti, se s námi táhnou mnoho set let.  Jsme navíc po hříchu i liberální v tom nedobrém slova smyslu. Jen ať si každý dělá, co chce. Přestali jsme věřit, že jsou věci, které se prostě nedělají.  Pak se nesmíme divit a ohrnovat nos či nadávat, co si to zase „někdo“ dovolil. V tomto smyslu slova je nutné chápat naši kolektivní vinu. Ta bezesporu existuje, i když se vehementně snažíme nepřiznat si to.  I v tom je příčina našeho (ne)vypořádání se s bývalým komunistickým režimem.

CO s tím?  Nezbývá nic jiného než žít, chápat a dávat příklad.