Studenti volili piráty – ještě že nemají volební právo!

Tak zvané volby na nečisto ovládly obě opoziční koalice. PIRSTAN i SPOLU získaly téměř shodný počet hlasů-30 % a ANO zůstalo v poli hluboce poražených.

Na prvním místě se umístila koalice Pirátů a STAN, které by volilo 30 procent studentů. Následuje koalice Spolu a na třetím místě by skončilo hnutí ANO. Jako čtvrtí skončili Zelení. Na projektu spolupracovala nezisková organizace Člověk v tísni, Jeden svět na školách a agentura Kantar. Volební výsledky odevzdalo 312 středních škol.

Pokud by, nedej Bože, takto dopadly i volby skutečné, získala by dnešní tak zvaná demokratická opozice téměř ústavní většinu. Začal by se realizovat program záchrany klimatu, genderové „vyváženosti“ – tj. nadbíhání všem myslitelným formám jiných identifikací než muž a žena a utrácelo by se stejně na nesmyslné projekty podporované Bruselem.  Covidem bychom se strašili nadále – v tom si ANO, PIRSTAN a SPOLU nemají vůbec co vyčítat – zelenou by dostaly všechny Greendealy, které by v Bruselu vymysleli.

Reálné volby tak sice zcela jistě nedopadnou, nicméně stojí za to se nad příčinami volebního výsledku mezi mladými středoškoláky zamyslet. Na prvním místě je v politickém uvažování mladých lidí těsně před plnoletostí patrná revolta. Revolta proti stávajícím pořádkům a hlasy pro piráty vůbec nejsou náhodné. Piráty jednak reprezentují mladí lidé, kteří ještě před deseti lety byli sami na prahu dospělosti. Mládí bývá velmi kritické k zavedeným pořádkům a chce všechno dělat jinak a samozřejmě mnohem lépe a spravedlivěji. Obrovskou nevýhodou dnešní nejmladší generace je indoktrinace bludem o změně klimatu činností člověka, a to konkrétně spalováním fosilních paliv. Dnešní mladí tomu povětšinou zcela uvěřili a nepochybují o vině lidské civilizace. Jednak se to takto učí ve škole, kde se najde mezi učiteli jen pár odvážlivců, kteří teorii o změně klimatu díky činnosti lidí dokáží podat objektivně jako politicky motivovanou.

Právě dnes,21.9.2021, se jednou z hlavních zpráv na ČTv Událostech stalo zasedání OSN. Zpravodaj ČT v USA líčil, jak prezident Joe Biden vyzval všechny národy světa ke spolupráci proti změnám klimatu a proti válce. Jako by nebyl právě podepsán pakt proti komunistické Číně mezi USA, Velkou Británií a Austrálií. A dokonce celé bruselské vedení EU se postavilo proti „zradě“ USA a za „poníženou“ Francii. Zpravodaj plamenně hovořil o „novém přístupu USA k OSN“ po vládě Donalda Trumpa. Zazněla údajně zcela jiná rétorika. Tak to jistě – rétorika zazněla přesně podle not, co administrativa pro Bidena připravila a ten ještě číst umí. Jenom se nesmí pouštět do improvizací. Přesto se domnívám, že Trumpovy projevy v OSN byly po stránce faktické mnohem blíže realitě světové politiky než Bidenovy proklamace o míru a přátelství mezi národy. Jako bych slyšel kdysi u nás vládnoucí bolševiky na čele s Leonidem Iljičem Brežněvem – o kterém se říkávalo „není Iljič jako Iljič“ s narážkou na to, že se i Lenin jmenoval Iljič.

Jestliže světoví politici na čele s Bidenem a dalšími západními představiteli straší „nedozírnými následky“, pokud nesnížíme produkci kysličníku uhličitého, mladí lidé se mohou naprosto přirozeně obávat budoucnosti. Vždyť oni mají celý život před sebou a díky spalování fosilních paliv nás čekají jen samé katastrofy! To se prostě musí do myšlení mladých lidí promítnout. 

Rovněž tak i teze o manželství pro homosexuály – to je zastřeno tezí o „manželství pro všechny“. Jednak to zní lépe a samozřejmě, proč to všem lidem nezajistit, že ano.  Je to vlastně naprosto shodná rétorika jako někdejší komunistický blud o tom, že v komunismu budou mít všichni nárok na zajištění svých potřeb – každému podle jeho potřeb. Jen nebylo tak úplně zřejmé, jaké že ty potřeby vlastně jsou a které jsou zbytné a které nezbytné. Navíc, protože bolševický systém potopil ekonomiku, byl problém se zajištěním základních potřeb a občas došel i ten toaletní papír. Pak nastupovalo Rudé Právo.

Četl jsem názor jistého politologa, že se výsledky studentského hlasování promítnou do několika let i do výsledků skutečných voleb s tím, jak dnešní náctiletí překročí práh dospělosti. Onen politolog si ale stěžoval, že mladí voliči do třiceti let jsou nejvíce „nedisciplinovaní“ a neradi chodí k volbám. Proto se ta změna neděje s takovou rychlostí jak by si onen politolog možná i přál. K tomu lze dodat ale i druhou stranu mince. Jakmile se totiž člověk dostane do skutečného života a začne vydělávat, musí často své názory dramaticky změnit, musí velmi snížit své požadavky na plat, aby vůbec našel pro sebe vhodné uplatnění. A to se samozřejmě neobejde bez změny politických preferencí. Od patnácti let ke dvaceti pěti letům života je sice jen relativně krátká doba, ale ta bývá doprovázena změnou životních postojů často vlivem partnerů, které právě v tomto období hledáme i vlivem zaměstnání či dalším studiem. I za tak relativně krátkou dobu si pak člověk říká – jak já jsem jen mohl být v patnácti pro takovou pitomost!

Mladí mají právo na své názory i iluze o životě.  Pak ale člověk prostě musí dospět a musí se přizpůsobit. Tak totiž funguje lidská společnost od nepaměti.