Se stářím se nepočítá? Vlastně se nepočítá se smrtí.

Přečetl jsem si článek Lucie Hrdličkové o její prababičce a ústavu. Protože jsem bohužel o hodně starší, mé první zážitky se starými příbuznými „odloženými“ v ústavu, jsou už hodně staré. Nicméně důvody se za oněch čtyřicet let nezměnily. Moje babička měla být původně na stáří u mého strýce, ale pak se ukázalo, že bez dozoru může provést věci, které by mohly špatně dopadnout, a skončila v domově důchodců. Jestli si dobře pamatuji, tehdy se také o domovech důchodců hovořilo jako o ubytovně „přestárlých“.

O tom, že k určité společenské emancipaci lidí s nějakým hendikepem došlo a dochází teprve v posledních letech, není pochyb. A „může“ za to zvyšující se délka dožití. V jednom slavném sci-fi románu je společnost řízena tak, že jedinec má právo tuším na šedesát let „šťastného života“ a poté je jeho život „ukončen“. Naše moderní západní společnost využívá lékařskou vědu způsobem maximální záchrany lidského života, ale za kvalitu života starého člověka přirozeně neručí. Ona kvalita života ve stáří je často dána zděděnými vlastnostmi jedince. Znám několik lidí, kteří i ve vysokém věku vykazují pozoruhodnou vitalitu, příkladem za všechny je jistě paní Meda Mládková.

Člověku se nechce umírat. Stále se držíme průpovídek o naději, která umírá poslední. A také máme málo dětí. Logickým faktem je pak to, že ve společnosti narůstá počet seniorů. To klade na společnost stále větší nároky, jednak finanční, ale i morální a obecně lidské. Není lepšího důkazu o tom, že naše společnost není dostatečně připravena na tyto změny, než důchodová politika. Stále se jistá skupina politiků snaží parazitovat na problému prodlužování věku odchodu do důchodu s tím, že to „není třeba“ a ještě můžeme současný systém průběžného financování ukočírovat. Bohužel, nemůžeme.

Když je člověku dvacet let a je na „začátku“ svého života, nemyslí na vlastní stáří. Vše mu připadá vzdálené a imaginární a nepřipustí si, že jednou bude starý. Každá mladá generace je současně motorem společenských změn. Žije tak, jak byla vychována a chce změny, o kterých si myslí, že budou pro ni ty nejlepší. Hodně častým jevem je pak snaha mít najednou všechno, superbydlení, superbourák, supervztah atd. Časem sice člověk pozná, že musí v lecčem slevit, pokud je navštíven „krizí středního věku“ snaží se naopak všechno jakoby „dohonit“.

Dokonce už i NASA vydala jakýsi materiál k tomu, zda je současný způsob využívání přírodních zdrojů udržitelný a dochází k závěru, že nikoliv. Bohužel, řešení, které nabízí, a sice že je potřeba „zlepšit rozdělování“ výsledků, je utopické.  Pokud bychom snad jako standard životní úrovně připustily náš systém, Západ, pak by v případě, že by se tak chovala celá lidská populace, došlo k ještě větší nerovnováze mezi pozemskými zdroji a spotřebou. Z toho někteří proroci vyvozují, že lidstvo nutně čeká expanze do vesmíru, jiní vidí apokalypsu a zánik.

Člověk v zásadě není naprogramován naším způsobem výchovy a filosofie spotřeby na to, že tu jednou nebude. Stále se chováme spíše podle vzoru „po nás potopa“. Stáří a smrt se nehodí do spotřebního stylu naší společnosti.  Řešením by možná mohla být obnova víry, ale ani to není samospasitelné. Vidíme ostatně, že věřící muslimové dokáží napáchat obrovské škody ve jménu své jediné a pravé víry. A ostatně i vývoj křesťanské víry byl doprovázen násilím a utrpením „pohanů“.

Chceme-li tedy dlouho žít, musíme počítat s tím, že budeme dlouho staří. Jak vyplnit toto období lidského života aktivitou přiměřenou danému věku, to bude úkol pro obchodníky. Dosud se na stáří upnuly skupiny „šmejdů“, kteří zneužívají důvěřivosti starých lidí. Jde o to, že musí pro věkovou skupinu  60+ být k dispozici služby, které si tato skupina bude moci dovolit. Pak snad budeme moci i stáří člověka považovat za období nejen vážných nemocí a blížícího se konce, ale nových možností.