Rychetský: Politický systém se hroutí!

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský poskytl obsáhlý rozhovor pro lidovky.cz. Vyjadřuje se v něm i ke krizi západního politického systému a populisty považuje za patologický jev.

Rozhovor s Pavlem Rychetským je věnován do značné míry současné situaci v Česku a postavení prezidenta v našem politickém systému. Rychetský považuje současnou situaci za důsledek přímé volby prezidenta. Je minimálně prospěšné pročíst si celý rozhovor velmi detailně, neboť Rychetský je člověk s promyšlenou volbou slov a vede čtenáře přesně tam, kde ho chce mít. Vybírám dle mého soudu zásadní otázky a odpovědi.

LN: Má tedy prezident, který byl zvolen přímou volbou, skutečně cítit silnější mandát než ten, kterého volil parlament?
Pravomoci prezidenta se nezměnily. O skutečnosti, že se výrazným způsobem zvýšila legitimita, bohužel není pochyb. Je potřeba s tím nakládat velmi opatrně a pokorně.

Podle Rychetského je nutné nakládat „velmi opatrně a pokorně“ s prezidentskými pravomocemi. Eo ipso z toho vyplývá, že současný prezident Miloš Zeman s nimi zachází „jinak“. Nedá mi to a musím připomenout tuto fázi politického života Rychetského. Od července 1998 do července 2002 byl místopředsedou vlády Miloše Zemana a zastával post předsedy Legislativní rady vlády.  Připomeňme si, že v té době vznikla menšinová vláda ČSSD s podporou ODS prostřednictvím smlouvy, které se říká „opoziční“.  Je k tomu dobré připomenout i něco více, než jen to, že Rychetský ve vládě vzniklé na půdorysu opoziční smlouvy seděl, ale vykonával funkci předsedy Legislativní rady vlády.  V té době se tehdy dvě nejsilnější strany, Zemanova ČSSD a Klausova ODS, pokusily parlamentem protlačit takové změny v hlasování do poslanecké sněmovny, které by posílily vliv silných stran, například změnou rozlohy volebních okrsků. Rychetský tak má plno másla na hlavě s úpravami zákonů, které nakonec neprošly.

Co se přímé volby hlavy státu týče, „prozření“ Rychetského o tom, že se přímou volbou „výrazným způsobem zvýšila legitimita“ prezidenta, je zabaleno do slůvka „bohužel“. Nebylo ale vůbec složité již v době, kdy se o změně nepřímé volby prezidenta na přímou jednalo, na tento „efekt“ upozornit. Rychetský žádným odpůrcem přímé volby prezidenta nebyl a jak uvádí v rozhovoru, po první volbě Miloše Zemana prezidentem s ním projednával návrhy na obsazení pozic v Ústavním soudu. Pak ale Zeman o tyto konzultace ztratil zájem a začal provádět svou vlastní kádrovou politiku. Jak překvapivé?!

V další části rozhovoru se Rychetský vyjadřuje k růstu „populismu“ v Evropě, všímá si zvolení Trumpa a rozhovor končí takto:

LN: Myslíte, že proti tomu má v sobě společnost něco jako imunitu, která v rozhodném okamžiku dokáže zareagovat?
Fakt, o němž jsem hovořil, prochází všemi zeměmi. Belgie má svého Wilderse, Francie má svou Le Penovou, Německo má AfD. Ale tyto společnosti mají vyšší míru rezistence a imunity vůči těmto téměř patologickým jevům. Kdežto nové země nebo státy, v nichž sociální problémy přerůstají únosnou míru, jsou méně imunní a je zde větší nebezpečí, že podlehnou.
Nechci vyslovovat hodnotící soudy, to by bylo na samostatný rozhovor, o Polsku, Maďarsku, vývoji v Itálii. Spíše bych to zakončil tím, že pro mě byla nesmírně povzbudivým signálem volba Zuzany Čaputové prezidentkou Slovenské republiky. Je to důkaz, že i v takto postižené zemi, jako jsme my, Slováci a ostatní postkomunistické země, ještě existuje jakýsi elementární cit, zdravý rozum a schopnost občanské společnosti se emancipovat.

V této části rozhovoru zůstává Rychetský na straně, v níž byl po rozpadu Občanského fóra, totiž v Občanském hnutí. Jeho „zjevení“ ve vládě Miloše Zemana bylo jen „drobným škobrtnutím“ na jinak zářivé cestě obhájce základních lidských práv a svobod? Zde považuji hodnotící soudy Rychetského jako nesmírně populistické a alibistické. Co by aktivní politik neváhal své jméno spojit s Milošem Zemanem, který tehdy tvrdě napadal Václava Klause za jeho ekonomickou politiku a bez „mrknutí oka“ se smířil s opoziční smlouvou a stal se jejím horlivým propagátorem. Objektivně, mimo „opoziční smlouvu“ zřejmě nešlo s „patovou“ situací po volbách roku 1998 cokoli smysluplného udělat. Nicméně, Rychetský, politik, to velmi dobře chápal, zatímco dnes se staví do role „objektivisty“, který všemu rozumí a má „jasný názor“.

Začnu od konce. Zuzana Čaputová je na počátku své prezidentské dráhy. V Maďarsku při státní návštěvě zkritizovala tamní vládu, u nás vyjádřila sympatie k „milionářům chvilek“ a ve Francii jí prezident Emmanuel Macron rovněž vynášel do nebes jako „zjevení z Východu“. Co reálně na Slovensku a v EU změní, se teprve ukáže, a tak bych na hodnocení její politiky přeci jenom chvilku počkal.

Rychetského populisté ve Francii a Itálii nejsou produktem tíživé sociální situace. Použiji-li Rychetského názor o „patologickém populismu“, pak ten italský se už v Itálii plně etabloval a sedí ve vládě. Situace Macrona není také zrovna růžová a jeho politika byla v zásadě naprosto neúspěšná a po střetu se žlutými vestami z ní prakticky nic nezbylo. Macron samozřejmě má stále vládu ve svých rukách a společně s Německem vede EU neochvějně do „lepších zítřků“. Obávám se, že je to cesta už vyzkoušená a již jednou v Evropě zkrachovala. Psal se rok 1989 a zhroutil se sovětský blok.

Souhlasím tedy s Rychetským v tom, že se politický systém v EU hroutí, ale z jiných příčin než zvažuje on. Populisté (bez uvozovek) jsou vesměs všichni novodobí evropští politici Macronem počínaje a naším Andrejem Babišem konče. Ti „správní“ chtějí další integraci Evropy, prostě více a vice moci pro Brusel. Ti „špatní“ chtějí více pravomocí pro sebe a své státy. Ti „správní“ chtějí ovládnout EU, ti „špatní“ jim v tom chtějí bránit prostřednictvím Evropské rady. Tak jsou dnes rozdány karty.

Na tuto nemoc ale žádná imunita neexistuje. Je zakódována v současné politice a populismus potřebují všichni účastníci této hry. A zde je teprve na místě slůvko „bohužel“.