RVHP – teorie omezené suverenity, EU – teorie právního státu

 Konečně se Evropský parlament, těsně před svým rozpuštěním, rozhoupal k odvážné akci. Odhlasoval, že státy, které nedodržují podmínky právního státu, nebudou mít nárok na dotace. A basta!

Existuje mnoho důvodů k tomu, abychom současnou EU srovnávali s někdejší Radou vzájemné hospodářské pomoci, u nás známou pod zkratkou RVHP.  Naopak zcela jistě nelze současnou EU srovnávat s její předchůdkyní, tj. EHS z doby před rokem 1989. To byla ještě skutečně především fungující instituce, která si nehrála na mocenské politické centrum.

Protože jsem v RVHP prožil docela podstatnou část svého tehdy mladého života, mohu podat vcelku přesný rámcový popis této internacionální instituce se sídlem v Moskvě. RVHP byla organizací, která jednoznačně sloužila zájmům Sovětského svazu. V Moskvě se rozhodovalo o tom, co se kde a za kolik bude vyrábět.  Určovala se pravidla obchodní politiky. Cílem organizace bylo především saturovat požadavky sovětské ekonomiky. Československé zemědělství bylo předimenzováno a sloužilo k dodávkám přebytků základních druhů potravin do SSSR. Rovněž tak byl kladen důraz na těžký průmysl, který neměl žádné zásadní překážky k rozvoji a vedl v československých podmínkách k obrovské devastaci krajiny na severu Čech a na Ostravsku. (Podobným vývojem prochází Čínská lidová republika, kde se v řadě lokalit zhoršilo životní prostředí na úroveň i horší, než byla například v Severočeské hnědouhelné pánvi).

Státy RVHP pracovaly navíc v režimu „omezené suverenity“.  Každý pokus o vlastní cestu (Maďarsko 1956, Československo 1968) byl vojensky potlačen právě z důvodu teorie „omezené suverenity“. Té se v časech okupace Československa v roce 1968 říkávalo „Brežněvova doktrína“.  Důsledkem teorie „omezené suverenity“ byla instalace takových „vůdců“ jednotlivých členských států RVHP, kteří stoprocentně plnili přání sovětského politbyra a generálního tajemníka UV KSSS zvláště. O ničem se nediskutovalo, vše se schvalovalo tak, jak si Sovětský svaz přál.

Současná EU, tj. EU po tak zvané Lisabonské smlouvě, se postupně vydala na cestu „omezené suverenity“ členských států EU. Právní předpisy EU dnes tvoří směrnice a nařízení EK. Co se směrnic týče, ty vyžadují , aby je státy procesem tak zvané „implementace“ přejaly do svého právního systému, u nařízení je to dokonce ještě jednodušší. Platí ihned pro všechny státy EU. Není třeba žádná implementace a okamžitě jsou nadřazena právní úpravě toho kterého členského státu.

Právě na tom se „točí“ čeští opoziční představitelé v rámci svého boje s premiérem Andrejem Babišem. Nařízení o střetu zájmů ze srpna loňského roku je totiž nadřazené z hlediska současného stavu zákonům ČR. To znamená, že tak zvaný „Lex Babiš“, který v rámci české legislativy řešil střet zájmů Andreje Babiše a donutil jej předat svůj Agrofert do svěřenského fondu, už nestačí. Nařízení EK ze srpna loňského roku je vyšší právní norma a proto se nyní u nás auditoři EU věnují dotacím pro Agrofert od roku 2012 (i když nařízení platí od srpna 2018!). Není tedy lepší důkaz o tom, že členské státy ztratily významnou část své suverenity . 

V rámci spolupráce vládnoucích politických sil v Evropském parlamentu (socialistických a křesťansko-demokratických stran) došlo nyní ke schválení požadavku, aby státy, které nedodržují vládu práva, byly zbaveny přístupu k evropským dotacím. Tento návrh je namířen proti Polsku, Maďarsku a nově i proti Rumunsku.  Prosadit tento požadavek Evropského parlamentu ale nebude jednoduché. Musela by s ním souhlasit i Evropská rada, tj. všechny státy EU reprezentované svými premiéry nebo prezidenty). To se zcela jistě nestane, nicméně návrh na stole je a bude se o něm muset tak jako tak jednat.

Podle europoslanců za ODS je schválený požadavek dalším pokusem dělit EU na špatný východ a hodný západ. Povede opět jenom k dalším sporům mezi státy EU. Maďarsko či Polsko totiž může velmi snadno argumentovat, jak to, že Španělsko může brutalitou potlačovat vznik samostatného Katalánska.  Jak to, že ve Francii zvyšuje policie brutalitu při rozhánění demonstrací tak zvaných „žlutých vest“. Teorie „omezené suverenity“ tak v podání dnešní EU říká, že to, co je dovoleno státům bývalé západní Evropy, není dovoleno státům bývalé východní Evropy. Samostatnou kapitolou je i současný stav Brexitu, kdy EU nutí Velkou Británii k tomu, aby souhlasila natrvalo s omezenou suverenitou nad svou severoirskou hranicí.

Samozřejmě, někdejší RVHP a dnešní EU nejsou srovnatelné projekty. V zemních EU naštěstí stále ještě funguje ekonomika na tržním základě (i když pokřivená systémem dotací). Proto onen tlak na zákaz dotací pro „neposlušné státy“, neboť by je to samozřejmě ekonomicky velmi poškodilo. V RVHP byl jasný diktát jednoho státu, v současné EU jde o diktát současné majority v Evropském parlamentu a EK.

Přesto lze na základě výše uvedeného konstatovat, že tak, jak skončila RVHP, může dopadnout i dnešní EU, pokud se v ní stále více bude prosazovat konfrontační tón Bruselu vůči specificky vybraným státům bývalé východní Evropy.