Rozdíl mezi nacionalismem a patriotismem podle Merkelové

Zatímco stále více zemí odmítá pakt OSN o migraci, německá kancléřka ho i nadále hájí. Dokonce k tomu využila i migrační krizi z roku 2015, když povolila do země vstup milionu běženců z celého světa.

V jistém ohledu slova německé kancléřky Angely Merkelové kopírují prohlášení francouzského prezidenta před německým spolkovým sněmem. I ten mluvil o rozdílu mezi nacionalismem a patriotismem.

Podle novinky.cz prohlásila německá kancléřka mimo jiné toto:

„Vzhledem k tomu, že k nám přišlo mnoho uprchlíků, položili jsme si otázku, jak můžeme tento problém vyřešit,“ uvedla Merkelová. V tomto kontextu je podle jejího názoru pakt o migraci nesmírně důležitý. Zdůraznila, že je právně nezávazný a nedotkne se německé „suverenity a svrchovanosti“.

Po kritice paktu ze strany Alternative für Deutschland (AfD) kancléřka prohlásila, že si někteří lidé myslí, že dokážou vše vyřešit sami a musí myslet jen na sebe. „To je ryzí nacionalismus, to není patriotismus. Patriotismus je, když v německém zájmu zahrneme i ostatní," uvedla.

Aby to bylo přehlednější, uvedu dále co o pojmech nacionalismus a patriotismus říká „internet“, či-li v tomto případě wikipedie.

Nacionalismus (z lat. natio, národ) jsou myšlenkové tendence, ideologie a politika zdůrazňující význam národa, tedy sounáležitost skupiny lidí, kteří obvykle (dle různé definice národa) sdílejí společný původ, historii, jazyk, kulturu a území. Z nacionalismu vychází myšlenka národních států, na které je do značné míry založeno dnešní uspořádání států světa. Z tohoto pojetí také vychází názvosloví používající pojmy národní a mezinárodní. Pod vlivem nacistického vypjatého nacionalismu se tento výraz začal používat také v negativním smyslu pro ideologii šovinismu, přesvědčení o výjimečnosti vlastního národa. Tento význam většinou nemívá odpovídající český výraz národovectví. Příbuzným pojmem je patriotismus, česky vlastenectví, který zdůrazňuje vlast (otčinu ,  něm. Vaterland, lat. patria), tedy rodiště či (u exulantů) zemi rodičů.

Z výše uvedeného lze konstatovat, že národní stát, alespoň v Evropě, je současnou realitou. Poslední velké otřesy ve směru ustavení národních států proběhly po rozpadu komunistického světa, tj. rozpadem SSSR a Jugoslávie. Většina evropských států je tak státem národním, v některých s výraznými národnostními menšinami. To je typické pro pobaltské státy, které byly součástí SSSR, a do těchto států se během času nastěhovalo hodně etnických Rusů.  To je důsledek legální migrace v rámci někdejšího SSSR a i díky tehdejší oficiální sovětské politice, která upřednostňovala ruské etnikum na úkor menších a malých národů. Cílem byla rusifikace území, kam se etničtí Rusové stěhovali. Nebyla to tedy žádná „humanitární aktivita“, ale pokus změnit v dané republice SSSR národnostní poměry ve prospěch rusky mluvícího etnika.

Snaha vtělit světové migraci obyvatel světa jakýsi řád je jistě chvályhodná. Nicméně pokud navrhovaný text obsahuje tezi o tom, že migrace je základní lidské právo, měli bychom zpozornět.  Jakákoliv obhajoba tohoto stavu je neakceptovatelná, i kdyby to bylo „nezávazné“, jak o tom hovoří Merkelová a u nás Jan Hamáček.  Pokud někdo odejde z Česka do Francie a usadí se tam, jedná na základě práva Evropské unie, v němž je volný pohyb osob zaručen. Každý národní stát s tímto musel souhlasit, a to tolikrát kritizovaným schvalováním evropských směrnic v rámci národních legislativ.

Jestliže lidé utíkají před válkou a jsou v ohrožení života, ochranu by jim měly poskytnout podle mezinárodního práva státy, které s postiženou oblastí sousedí.  Většinou to tak i funguje.  Kromě válek však v mnoha regionech světa nefunguje ekonomika tak, jak by měla a lidé v těchto zemích trpí chudobou. Chtějí odejít primárně z důvodů ekonomických. To se nyní děje před zraky celého světa „kolektivní migrací“ ze zemí střední Ameriky přes Mexiko do USA.  A v podobném rozsahu ne-li větším se snaží lidé odejít i ze subsaharské Afriky do Evropy.

Pakt o migraci, který veškerou migraci považuje za legální – protože je to základní lidské právo – je sice paktem právně nezávazným, nicméně po čase by se z něho stal úzus, kterého by se státy měly držet. Stejný status právně nezávazného paktu má i Deklarace lidských práv a jak bylo této deklarace využito při kritice komunistických režimů je všeobecně známo. Dnes právně nezávazný pakt o migraci by se během 20 let proměnil jako beranidlo proti státům, které by ho v dobré víře jako „nezávazný“ přijaly. Právě toho jsou si vědomy stále více vlády řady zemí světa, a proto již avizují, že tento pakt nepodepíší.

Problém tedy není v „hraní si“ se slovíčky nacionalismus a patriotismus. Jde o to, zda se západní svět, kde ještě naštěstí stále funguje ekonomika mnohem lépe, než jinde, dokáže imigraci postavit. Nejde samozřejmě imigraci zastavit úplně, jde vlastně jen o jedno. Aby si každý stát mohl zvolit, koho na svém území přijme a koho ne.