Recyklovaný Lubomír

Lubomír Zaorálek předvedl v Událostech, komentářích dokonalý obrat téměř ve všem.   Kde že loňské proevropské časy jsou!

Lubomír Zaorálek je zajímavou postavou ve staronovém vedení ČSSD.  Získal na nedávném sjezdu ČSSD pozici místopředsedy strany s nejvyšším počtem hlasů a dokonce jsem na ČT zaslechl informaci o tom, že „by to mohl být nový předseda ČSSD po Bohuslavu Sobotkovi“.  Ve skutečnosti je Zaorálek typickým kariérním politikem, který dokáže plavat s proudem. Už, už se zdálo, že skončí jako „odpad“ a hle, je tu „recyklovaný politik s odvážnými vizemi“.

Ještě v době opoziční se Zaorálek vyznačoval vysokou schopností „být proti“, ať už vláda přišla s čímkoliv.  Zejména ODS to od Zaorálka schytávala za „protievropskou politiku“. Cokoli řekl tehdy už dlouho bývalý předseda ODS Václav Klaus, bylo „nesystémové, protievropské či euroskeptické“!  Recyklovatelný politik má ale jednu „výhodu“. Pokud se změní situace (o ona se sakra změnila), nalezne „nový“ háv.

V Událostech, komentářích 13. 3. 2017 jsem tak na vlastní uši slyšel Zaorálkovo tvrzení o poslancích Evropského parlamentu, že „ si myslí, že jsou poslanci“, ale jsou „odtrženi od reality“.  Jak se tento Zaorálkův „recyklát“ liší od mnoha prohlášení Václava Klause o tom, že považuje EP za zbytečný? Tehdy Zaorálek „ječel jak Viktorka“ a Klausovi vyčítal euroskepticismus. Dnes je „nová situace“?!  Došlo i na diskusi k turecko-holandskému sporu. Zaorálek připustil, že zákaz přistání si „vynutila situace“, tj. volby do holandského parlamentu, které proběhnou 15. března.  Nebylo to tedy proto, že se stávající vládní koalice rozhodla na základě odporu proti současné turecké politice směřující k diktatuře Erdogana, ale proto, že se tak mělo stát pár dní před volbami. Vláda se obávala, že by povolení tureckého mítinku přineslo hlasy Geertu Wildersovi.   Podle průběhu předvolební kampaně v Holandsku je zřejmé, že premiér Mark Rutte převzal řadu argumentů Wilderse ve snaze „naskočit do ujíždějícího vlaku“.

Pochybnosti Zaorálka o EP se týkají hlasování o nové evropské normě, která by zpřísnila držení zbraní mezi obyvateli EU.  Kvůli tomu dokonce ČSSD navrhuje změnu ústavy, která by dávala občanům právo „použít zbraň proti nepříteli“.  Je to ale spíše alibismus státu řízeného ČSSD, který místo jasného NE nové evropské normě o zbraních vymýšlí kličky, jak tuto normu obejít.  A je nutné dodat, že pro tuto normu bude hlasovat frakce sociálních demokratů v EP, jejíž součástí ČSSD je.

Lubomíru Zaorálkovi tak nedůvěřuji. Dokonce si troufám tvrdit, že v časech jeho „proevropské rétoriky“ mi byl sympatičtější než nyní. To prostě k Zaorálkovi patřilo. Recyklovaný Lubomír je karikaturou někdejšího zásadového proevropského politika.  Možná, že by si dokonce ČSSD Zaorálka skutečně v čele strany zasloužila.  Aby jí „dorazil“ po Bohuslavu Sobotkovi?