Problém „liberálů“ na celém světě, aneb když pravda je horší než lež

 Známe to sice velice dobře i z Česka. Nicméně, i politická situace v USA je velmi dobře pochopitelná za předpokladu, že negativní informace o prezidentovi Spojených států vydělíme deseti, možná sty.

V Česku jsme zažili něco velmi podobného tomu, co proběhlo v roce 2016 ve Spojených státech. Velmi silná kampaň proti vážnému uchazeči o premiérské křeslo skončila naprostým fiaskem. Andrej Babiš, trestně stíhaný, bývalý komunista a bez čistého lustračního osvědčení, vyhrál se svým hnutím AHO volby do poslanecké sněmovny rozdílem třídy. Ti, co nejvíce křičeli o tom, že je Babiš estébák a trestně stíhaný, dopadli téměř nejhůře. A to platí zejména pro stranu, která trestní stíhání „administrovala“. Nakonec není vůbec překvapivé, že právě „administrátor“ došel k závěru, že být ve vládě s trestně stíhaným politikem je lepší než být mimo. Asi pánové vědí možná lépe než my, lid obecný, jak to s Chovancovou politikou bylo. A že Milan Chovanec je člověk, jehož hroší kůže je pověstná a který podepíše leccos.

Fakta z naší politiky jsou tedy zřejmá: Trestní stíhání, tvrdá kritika údajné spolupráce s StB ani rudá knížka Babišovi nezabránily vstoupit do Strakovy akademie hlavní branou. Svým způsobem jsou české volební výsledky jen demonstrací toho, že tak zvaná sedmá velmoc- média - jsou bezmocná, když své argumenty „přepísknou“.  V Česku jsme se o tom přesvědčili rok poté, co v USA podle liberálních médií zvítězil „démon“, který se podle všech „průzkumů“ veřejného mínění vlastně vůbec neměl prezidentem stát.

Dnešní americká liberální média pokračují v honu na Donalda Trumpa. V Helsinkách se podle těchto médií zachoval jako zrádce, když odmítl připustit rozhodující vliv ruského vměšování do voleb na výsledek prezidentských voleb. Ačkoliv je dnes po více než roce „práce“ tak zvané Muellerovy komise zřejmé, že se této komisi nepodaří dokázat, že Trump uzavřel s Ruskem tajnou dohodu a díky ní se dostal do Bílého domu. Mimochodem, tato obvinění liberálních médií jsou nejhorším vysvědčením pro média samotná. Majitelé listů The New York Times a The Washington Post tím de facto tvrdí, že vložili miliony dolarů do protitrumpovské propagandy a neuspěly. Stačila jakási „dohoda“ s Ruskem a Trump volby vyhrál na celé čáře. A co víc? Jimi řízené listy pokračují v té samé politice negace stávajícího prezidenta, i když byla tato politika zjevně neúspěšná. Místo toho, aby se managementu novin, který totálně selhal v prezidentských volbách, zbavili, pokračují v té samé politice. Jak tato politika dopadne, bude zřejmě již za pár měsíců po volbách do Kongresu Spojených států. Jsem velmi zvědav, jak budou média vysvětlovat, že Republikáni nedopadli zdaleka tak špatně, jak jim opět předpovídají „průzkumy“.

Již od dob nacistického Německa se traduje idea mistra německé propagandy Josefa Goebbelse o tom, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Tato „poučka“ platí ovšem ve specifických podmínkách, kdy neexistuje svoboda slova a když se nesouhlas s vládní propagandou trestá i smrtí. Dnes možná nejlépe ilustruje tuto politiku situace v Severní Koreji. Všude jinde, i v zemích s k diktaturou jedné strany či vlády, už dnes zdaleka není tak účinná a to díky paralelním informacím z médií, které stát nekontroluje. To vede k tomu, že totalitní režimy už tak zjevně nelžou, ale upravují své lži dle toho, co jim umožní situace v zemích, kde vládnou.

Málo pozornosti se však, dle mého soudu neoprávněně, věnuje jinému problému. Proč jsou fakta, která nejsou v zásadě lživá, tak neúčinná, když jsou použita v mediální propagandě (masáži) proti politikovi, který přesto či navzdory této masáži, vyhraje volby. Domnívám se, že příčinou tohoto jevu je stav, kdy kvantita negativních informací o daném politikovi v médiích, dosáhne jakého si „kritického“ stavu, za něhož se již stává neúčinnou.

Již dávno před volbami v roce 2016 byl jedním z hlavních témat liberálních antitrumpovských médií vztah Trumpa se ženami. Už tehdy se probíraly různé aféry Trumpa se ženami. Navíc se razilo, že Trump ženami „pohrdá“, že se k nim „nehezky“ chová (což údajně vyplývalo ze záznamů z natáčení seriálu „Učeň- The Apprentice“), za který získal Trump hvězdu na chodníku slávy v Hollywoodu.  Současná kampaň, v níž je Trump obviňován z toho, že se chtěl penězi vyrovnat s ženami, které mu vyhrožovaly zveřejněním jejich aférky, tudíž není nic nového a objevného. Je toho tolik, že se v tom obyčejný smrtelník prostě přestává orientovat. A Trumpovi stačí jednoduchá obrana - jsou to lži a fake news liberálních médií.

Tak zvaný „ruský vliv“ na americké prezidentské volby, byl rozehrán po, pro antitrumpovská média překvapivé porážce Hillary Clintonové, které tato média poskytovala podporu. O vyšetřování rozhodl ještě Barack Obama, který chtěl mít zprávu do konce svého mandátu. Dnes se toto vyšetřování již táhne rok a půl. V liberálních médiích se šíří až hysterická protiruská kampaň doprovázená „špionománií“ - naposledy byla z protiamerické činnosti obviněna jistá Ruska, jejíž hlavní vinou je zřejmě to, že se zapojila do aktivit organizace usilující o podporu práva na nošení zbraně v USA (NRA). I když se i u nás tvrdilo, že je to „špionka“, ze špionáže pro Rusko obviněna nebyla.  Ne nadarmo použila například bývalá ministryně zahraničí Madeleine Albrightová o vystoupení Trumpa v Helsinkách na tiskové konferenci pojem, že se Trump choval „neamericky“. V padesátých letech totiž i v USA probíhala studená válka honem na proruské agenty (kdo vyzradil Rusům princip atomové zbraně?!). Tak zvaný Výbor pro neamerickou činnost byl založen v roce 1938 jako prostředek na kontrolu přistěhovalectví z Německa (odhalit mezi přistěhovalci případně nacistické agenty). Později se soustředil na boj s komunisty a jejich podporovateli mezi umělci. A předmětem zájmu pak byli i již zmínění vědci pracující na vývoji atomové bomby. Právě v této souvislosti Albrightová tento výraz použila - označujícího Trumpa jako agenta Ruska.

A opět, podobně jako v případě Trumpa a žen, které ho obviňují z toho, že s nimi měl „románek“, je i „ruská stopa“ tolik nadužívaným tématem propagandy liberálních médií, že se v tom obyčejný smrtelník neorientuje. Ti, kdo jsou přesvědčení o tom, že Trump je zloduch, si v těchto zprávách „rochní“, těm ostatním je to evidentně jedno. Pokud se liberálním médií podaří sem tam evidentně „ujet“ a zveřejní lež, za kterou se pak musí omluvit, je to vodou na mlýn Trumpovy obrany.

Z tolikrát omílané pravdy se pak nestane nezpochybnitelný fakt, ale lidé si řeknou spíše „bůhví, jak to bylo“ a propaganda tohoto typu u nich neboduje. Nadužívání negativních zpráv o administrativě Donalda Trumpa nezískává nové sympatizanty proti Trumpovi, spíše jen zabetonuje hranici mezi těmi, kteří Trumpa nemohou vystát a těmi, co ho volí. A vede ještě k jednomu i u nás popsanému jevu. Průzkumy veřejného mínění, a to zejména volební průzkumy, pak trpí tím, že určité procento voličů Trumpa své preference zatají a pak se náhle až u voleb ukáže, že voličská přízeň je zcela jinak rozložená než ukázal průzkum.

Nadužívání negativních zpráv se ukazuje jako zásadní problém liberálních médií. Jsem osobně velmi zvědav na to, koho tato média obviní z neúspěchu Demokratické strany po letošních volbách do Kongresu.