Přichází s Trumpem nová nebo staronová realita?

V posledních asi třiceti letech od pádu železné opony se zdálo, že vše postupuje nezadržitelně ke globalizaci a vše se bude řešit s ohledem na ekologii. Zdá se, že to tak fungovat nejen nemusí ale i nebude.

Rozbití bipolárního světa a porážka sovětského bloku ve studené válce nastoupilo proces, který se zdál být téměř nezadržitelně jasný. Více svobody a demokracie přinese nejen větší blahobyt, ale zlepší se ochrana životního prostředí, práva menšin a vše prostoupí spolupráce mezi všemi národy na světě. V řadě postkomunistických států to zafungovalo docela dobře, zdevastované socialistické ekonomiky se během deseti let „otřepaly“ a dnes jsou minimálně důležitou součástí evropského prostoru. Evropská unie se po pádu bolševika rozrostla na bezmála třicítku zemí a stala se de facto nejsilnějším ekonomickým sdružením na světě.

V jednu chvíli v době největší krize Ruska jako nástupce bývalého SSSR se navíc hovořilo o světě jako o unipolárním s jasnou hegemonií Spojených států, což bylo kolem roku 2000. Rusko bylo přizváno k partnerství k západním obranným strukturám, tj. NATO a mělo tak řadu let možnost vidět práci vrcholového vedení NATO. Připomeňme si, že po pádu železné opony se ve světě vytvořila koalice Západu proti okupaci Kuvajtu Irákem a se souhlasem OSN byla irácká armáda z Kuvajtu vyhnána. Agresor Sadám Husajn ustoupil, ale zůstal u moci. Předtím probíhala řadu let irácko-íránská válka, v níž už tehdy šlo o manifestaci zásadního rozkolu mezi sunitskou a šíitskou větví islámu. Vznikla Al Káida a 11. září 2001 byl proveden bezprecedentní útok civilními letadly unesenými teroristy na newyorská dvojčata a na Pentagon.

Tehdejší americký prezident George W. Bush, syn prezidenta George H. W. Bushe, za jehož úřadu se uskutečnila první válka v Zálivu vedoucí k osvobození Kuvajtu z irácké okupace, během následujících měsíců připravil intervenci proti Talibanu v Afghánistánu a proti iráckému diktátorovi Sadámu Husajnovi. Husajn byl svržen a cílem Západu pod vedením USA byla „stabilizace Iráku“ a jeho přeměna v demokratický stát. Tento cíl se nepodařilo naplnit díky pokračujícím teroristickým útokům a i neschopnosti vybudovat v Iráku režim se stabilní vládou. Po osmi letech americké intervenční politiky se v USA objevil jako „z čistého nebe“ Barack Obama, který slíbil, že ukončí zahraniční angažovanost v Iráku i Afghánistánu a Spojené státy mu náhle ležely u nohou.

Obama skutečně začal realizovat své plány na stažení americké armády z rozvrácených území Iráku a Afghánistánu. K tomu navíc v arabském světě padly hlavy dalších diktátorů a autoritativních vůdců v procesu nazvaném poeticky „arabské jaro“. Ústup z oblasti Blízkého a Středního Východu prosazený Obamou využili především radikální islamisté a při neexistenci silných vlád v Iráku, Afghánistánu, ale i v Libyi, Sýrii a nakrátko v Egyptě, tak vznikly příhodné podmínky pro vznik tak zvaného Islámského státu. Stažení USA využilo ve svůj prospěch Rusko, které se poprvé po desetiletích porážek začalo opět prosazovat vojensky a stalo se zejména v Sýrii silou, která udržela u moci režim Bašára Asada.  Spojené státy byly v posledních měsících před koncem Obamova mandátu již pouze ve vleku událostí.

Obama ve svém nástupním projevu věnovaném zahraniční politice, který paradoxně pronesl v Praze na počátku roku 2009 pár týdnů po inauguraci, hovořil o tom, že svět musí odzbrojit a dohodnul se dokonce s tehdejším ruským prezidentem Dmitrijem Medvěděvem na redukci jaderných zbraní, která podle kritiků této dohody umožnila Rusku „dozbrojit“ na počty strategických zbraní USA. Jeho důsledná politika stahování oslabila vliv Spojených států na události na Blízkém i Středním východě. Navíc oslabil i vazbu mezi USA a Izraelem. To vše nakonec muselo logicky vést k další eliminaci amerického vlivu v oblasti, zvláště když se do křesla ruského prezidenta vrátil Vladimir Putin.

Obamova administrativa věnovala spoustu času vyjednat se skutečným islámským státem Íránem dohodu o ukončení sankcí výměnou za slib toho, že Írán nebude vyvíjet jaderné zbraně. Obama navázal vztahy s komunistickým Vietnamem a usmířil se s Castrovým režimem na Kubě, aniž by zejména v případě Kuby získal i jen příslib toho, že diktatura bratrů Castrových povolí skutečnou svobodu.

Při nástupu Obamy byl svět pod vlivem finanční a později ekonomické krize způsobené pádem finančního sektoru v USA. Po několika letech se podařilo vrátit americkou ekonomiku na růstovou trajektorii s velmi malou nezaměstnaností. Obama pracoval na propojení americké ekonomiky se státy jižního Pacifiku a dojednal s EU dohodu o vytvoření zóny volného obchodu mezi USA a EU. Obě tyto dohody ale americký Kongres neratifikoval a zřejmě již ani nepotvrdí, protože nový americký prezident Donald Trump v těchto dohodách vidí další hrozbu pro odliv amerického kapitálu za levnější pracovní silou.

Zvykli jsme si v posledních přibližně deseti letech na to, že politika byla jen jakousi „hrou“ či kulisami neustále se globalizujícího světa a vůbec se nepočítalo s tím, že stát, který tezi o „další globalizaci světové ekonomiky“ zarazí, budou právě Spojené státy. Ať už volby v evropských státech dopadly tak či onak, vždy se nakonec vyměnilo v sídle EU několik postav, ale „vlak jel dál“. Teprve rozpad režimů na Blízkém a Středním východě, ale i v Africe, na němž měla politika Západu lví podíl (nejprve intervencí a likvidací místních krutovládců a poté úprkem a zanecháním zemí ještě v horším stavu než před intervencí), který byl impulsem k migrační krizi roku 2015 dosud v Evropě nevídaných rozměrů, ukázal na bariéry další unifikace Evropy a globalizace světa.

Trump jasně ukázal, že to bude opět politika, které se bude muset světová ekonomika přizpůsobit, nikoli že se vůdci světových mocností budou řídit učebnicovými tezemi o jediném možném světovém vývoji- tj. globalizaci, kdy se budou karafiáty dovážet do Evropy z Afriky a nevyplatí se je pěstovat u nás.  Co je ostatně racionálního a pro Západ prospěšného, když se většina spotřebního zboží dováží z Číny nebo Indie kromě toho, že tradiční průmysl jako textilní je dumpingovými cenami z Asie utlučen a zašlapán. To je příčinou revolty onoho „rezavého pásu Ameriky“, který drtivě podpořil Trumpa.

Desetiletí trvalo, než si USA připustily, že jim „globalizace“ vzala práci pro Američany. Navíc, důsledně ekologicky vzato, jaký prospěch má tato globalizovaná ekonomika na životní prostředí světa, jestliže se „špinavé“ technologie přesunuly z USA a Evropy do Číny a dalších asijských zemí, kde nejsou tak přísné ekologické normy? Do atmosféry je tak vypouštěno stejné množství škodlivin /nemám přímo na mysli kysličník uhličitý, který pravou škodlivinou není/ z chemických továren do tamějších řek a životního prostředí. Čínské průmyslové aglomerace svírá smog a řeky jsou otravovány jedy.

Není vůbec jisté, zda se Trumpovi podaří otočit kormidlem ekonomiky tak, jak slibuje. Ale rozhodně s jeho nástupem končí jedna éra. Paradoxně, právě vlivem „globalizované“ ekonomiky budou kroky učiněné americkým prezidentem cítit na celém světě.  Proto je dobré být připraven na to, co Trump svými dekrety demontuje.