Pravda je tvrdá sama o sobě, není nutné volit hrubá slova

Miloš Zeman zrekapituloval historii Československa a kriticky se vyjádřil o nekomunistických ministrech první Gottwaldovy vlády, o jednání Alexandra Dubčeka a o Chartě 77. Je to pravda, ale i ta se nechá podat mnohem lépe.

Projev Miloše Zemana byl jeho protikandidáty na Hrad odsouzen. Pavel Fischer se „stydí“ za prezidenta a nechce, aby dál pokračoval ve své funkci. Podle Jiřího Drahoše Zeman „urážel mrtvé“. Právě tak vypadá volební kampaň stávajícího prezidenta. Řekne něco, co spolehlivě musejí jeho protivníci komentovat a odsoudit a tím jen přitopí pod kotlem předvolební vřavy. Podívejme se proto na některé historické události za uplynulých sto let a vynechme hrubosti a bonmoty.

Především mě docela zarazilo, že první zlomový okamžik ponechal Miloš Zeman podle médií bez komentáře. Tím okamžikem byla Mnichovská dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií z podzimu 1938. Podle ní mělo Československo bez náhrady přijít o území s převážně německy mluvícím obyvatelstvem. Prezident Edvard Beneš podmínky Mnichovské dohody přijal a sám odjel do britského exilu. Moje maminka, které tehdy bylo deset let, si pamatovala na cestu vlakem z místa bydliště (Bor u České Lípy, dnešní Nový Bor) do Poděbrad vlakem v době mobilizace, kde směrem k opevněním jely vlaky s československými vojáky plnými odhodlání bránit republiku. Také bychom mohli o prezidentu Benešovi použít nelichotivé komentáře a obvinit ho ze zbabělosti. Konec konců, diskuse o tom, zda jsme se měli či neměli Hitlerovi v roce 1938 bránit, občas probíhají i dnes, po osmdesáti letech.

Cestu k únorovému puči a převzetí moci komunisty v roce 1948 dláždil opět zejména Edvard Beneš tím, že se Stalinem uzavřel ještě během války smlouvu a tvrdil, že chce, aby osvobozené Československo bylo „mostem mezi Východem a Západem“.  Komunisté most „zbourali“ a bylo to. Politika nekomunistické levice, které bylo po roce 1945 povoleno politiku v Československu provozovat, však byla komunisty systematicky ničena a pozor, demisi nepodal v únoru 1948 ani syn Tomáše Garrigue Masaryka a ministr zahraničí Jan Masaryk. Však mu to také řada historiků vyčetla. Tím dle ústavy mohl Gottwald poté, co nemocný Edvard Beneš podepsal demisi nekomunistických ministrů, mluvit o tom, že vše proběhlo ústavně. Ano, proběhlo. Pak však nastal bolševický teror, kterému padlo za oběť několik set lidí a tisíce jich bylo uvězněno za „vlastizradu“ apod. A právě proto se únorovému převratu říká komunistický puč.  Ministři za nekomunistické strany, které demisi podaly, nebyli hloupí. Jen neprozíraví a nechtěli si možná ani připustit, že je situace tak vážná. Ale byla.

V roce 1968 jsem byl již bezmála maturant a pamatuji si na sovětskou okupaci velmi dobře. Alexandr Dubček, tehdejší první tajemník KSČ, do poslední chvíle nevěřil, že Leonid Brežněv dá povel k invazi, vždyť už bylo 23 let od války. Sovětští vojáci ho ale zatkli a eskortovali do Moskvy. Tam byl přinucen podepsat kapitulaci a to ho bezesporu zlomilo. Jenom díky autoritě tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody, velitele československého sboru v Sovětském svazu, se do Prahy vrátil i jediný člen politbyra František Kriegel, který odmítl moskevské protokoly podepsat. Zeman však tu dobu již jako mladý muž prožil také a nutno dodat, že mu slouží ke cti, že odmítl souhlasit se sovětskou intervencí a byl za to vyloučen z KSČ. Nicméně, vyjadřovat se o Dubčekovi tak neuctivě rozhodně nemusí a nemusel.

Je také pravdou, že díky perestrojce Michaila Gorbačova, generálního tajemníka KSSS, se sovětský systém založený na násilí a okupaci, zhroutil. Charta 77 tedy rozhodně nebyla tím podstatným, co na konec komunismu v Československu, působilo. Nicméně, díky Chartě 77 jsme měli několik lidí, možná osobností včetně Václava Havla, díky nimž jsme polistopadovým obdobím od roku 1989 prošli více méně se ctí. Právě díky Havlovi se náš stát prosadil na mezinárodní scéně v devadesátých letech minulého století. To vůbec neznamená, že bychom si měli samotného Václava Havla idealizovat, nicméně po Tomáši Garrigue Masarykovy to byl bezesporu náš nejlepší prezident s velkým mezinárodním renomé.

Dnes prožíváme, podle mnohých, nejšťastnější období, kdy nás kromě naší vlastní hlouposti a rozhádanosti, nic vážně neohrožuje. Nejsem si však zdaleka jistý tím, že by v případě skutečně velké krize české státnosti a nějakého velkého konfliktu na území Evropy, naší stávající politici, i ti možní budoucí, obstáli lépe než ti, kteří v čele tohoto státu stáli v předchozích sto letech. Byla by to ostatně velká domýšlivost věřit nekriticky současným politikům, kteří nic skutečně přelomového nezažili.