Poválečný odsun Němců z Československa aneb o smíření

V letošním roce si připomínáme i odsun Němců z Československa po konci II. světové války. Ten se vyznačoval i pogromy, a i tyto události je nutné komentovat.

Byl jsem účastníkem dialogu arcibiskupa Stanislava Přibyla s Martinem Půtou, hejtmanem Libereckého kraje, a řeč se mimo jiné stočila i na události staré přes osmdesát let. Jde o odsun Němců z československého pohraničí po roce 1945, což bylo provázeno i vražděním Němců na ulicích, tj. pogromem. Pogrom (rusky погро́м) je označení pro násilné nepokoje s cílem zabít nebo vyhnat určitou etnickou nebo náboženskou menšinu. Dříve byl termín nejčastěji užíván v souvislosti s útoky na Židy.

Odsun Němců z Československa je detailně popsán ve Wikipedii Vysídlení Němců z Československa – Wikipedie , ale jak víme, čas běží a tyto události jsou dnes pro většinu českého obyvatelstva již bez osobní účasti a paměti. Nicméně, tyto události jsou stále „oživovány“ akcemi, které nám to připomínají. Navíc, právě letos se výroční jednání Sudetoněmeckého landsmanšaftu konalo v Brně (Brno nikdy nepatřilo do Sudet i když i zde žila početná německá menšina). Tato událost vzbudila na jedné straně protesty, na druhé straně zaznívaly projevy o „usmíření“ apod. Domnívám se, že právě poselství arcibiskupa Přibyla je nutné v této souvislosti zmínit. Budu čerpat jednak z onoho zmíněného rozhovoru a také z rozhovoru, který Přibyl poskytl časopisu Reflex-Arcibiskup pro časopis Reflex: „Každý má svědomí. Dá se umlčet, ale ne se ho zbavit“ Vysídlení Němců je v rozhovoru „zabaleno“ do této otázky a odpovědi:

Podle vašich prvních vystoupení se mi zdá, že ten váš pilíř je spíš liberálnější, nebo se mýlím? Rozzlobil jste část společnosti podporou sudetoněmeckého sjezdu v Brně, ohradil jste se proti rozdmychávání nenávisti vůči Ukrajincům, postavil jste se na stranu protestující Letné proti postátnění veřejnoprávních médií…

Liberálnější?! To mě skoro uráží. Považuji se za poměrně konzervativního člověka, ale tohle narážení na politické kopyto nemám rád. Vyslovuji se k politickému dění, kdy má nějaký hodnotový dopad. Nepřidal jsem se k Letné, jen jsem v té věci sdílel stejné hodnoty. Ani v případě smíření se sudetskými Němci mi nejde o revizi historie či politické gesto. Smíření chápu jako vztahovou záležitost. My pořád máme tendenci dávat lidi do různých skupin a uplatňovat na ně kolektivní vinu, Romy, Ukrajince, Židy, sudetské Němce. Já jen chci, co je naprosto konzervativní a křesťanské: každý člověk má svou hodnotu, nemohu ty lidi přilepit k sobě a označkovat jedním cejchem.

K samotnému odsunu a zejména pogromu, který tak zvaný „divoký“ odsun doprovázel, se Přibyl vymezil vyhlášením aktu „smíření“. Ještě v roli biskupa Litoměřické arcidiecéze Přibyl vyhlásil rok 2026 rokem smíření: Rok smíření v litoměřické diecézi | Zprávy z diecéze | Diecéze litoměřická ….Jak říká (Přibyl), území litoměřické diecéze je stále neblaze poznamenané násilím a válkou i děním po ní. „To zlo je stále patrné. A nesmíme přehlížet, že se dělo i z české strany. Je to například masakr Němců v Postoloprtech, v Ústí nad Labem, kde sousedé Němce dokonce topili v požárních nádržích na náměstí nebo je házeli do Labe a stříleli na potkání,“ připomíná biskup.

V této souvislosti připomenu i „zkušenosti“ s Němci před a během II. světové války. Moje matka se narodila v takzvaných Sudetech a dětství prožila v Haidě – Bor u České Lípy (dnešní Nový Bor). Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu se i „naši“ Němci ozývali a vyhrožovali, když matka jako školačka základní školy chodila ve městě. Po podepsání Mnichovské dohody a ztrátě pohraničí se rodina matky rozhodla přestěhovat do Poděbrad (děd byl sklář, a tak to bylo volba přirozená). Po obsazení okleštěné republiky v březnu 1939 se rodina ocitla v „protektorátu“ a před Němci už nebylo úniku. Děda se pak zúčastnil i květnového povstání v roce 1945 (byl v I. světové válce na italské frontě a s puškou zacházet uměl). Právě chování Němců před válkou a v protektorátu k nám, Čechům, bylo hlavní příčinou nenávisti, která po německé porážce dostala volný průchod i na české straně. Vraždění – pogromy – nelze obhajovat, pouze je lze „chápat“. Ostatně pogromy proti Židům v Izraeli nebo proti Alavitům v Sýrii jsou na pořadu dne i v současnosti.

Závěr: Pan arcibiskup Stanislav Přibyl prokazuje pozoruhodnou otevřenost k problémům naší společnosti. Ukazuje cestu k chápaní světa a k historii ne tak dávno minulé, která i dnes dokáže lidi „politicky“ rozdělovat. O tom, že by měl Landsmanšaft pořádat své srazy v Česku nejsem přesvědčen, nicméně o tom, že je nutné situaci po roce 1945 i v naší společnosti jasně popsat, nepochybuji. A právě proto oceňuji Přibylovu výzvu ke smíření jako věrohodnou snahu z české strany a vážím si jeho odvahy vystoupit s tímto názorem na veřejnost.