Populisté – nejfrekventovanější slovo současné politiky

Zamyšlení Tomáše Zdechovského na blogu idnes.cz je pohledem na úspěchy populistů ve volbách ve státech EU. Na vině jejich vzestupu se však podílí více faktorů než jen „naivita a politická korektnost“.

Tomáš Zdechovský napsal zajímavou úvahu o příčinách volebních úspěchů populistů.  Jako příklad si zvolil Švédsko. Nicméně, dle mého soudu je možná ještě lepší podívat se na problém populismu tak, jak ho známe u nás, v České republice. Závěry, ke kterým Zdechovský dochází, mají jistě obecnější platnost než jen hranice Švédska.

Především se musíme zamyslet nad pojmem „populismus“. Slyšíme o něm dnes a denně v televizi, čteme v médiích. Současná praxe, zejména veřejnoprávního média jakým je ČT, se k termínu „populismus“ uchyluje jako k jakési politické „úchylce“, která využívá (nečestné?) způsoby politické argumentace. Obvykle se podle této definice jedná o zjednodušování světa, jeho „černobílé“ vidění a záměrné deformování skutečnosti. Populisté obvyklé hrají na národní (horší verzí je nacionální, což je to samé, ale „lépe“ to zní) notu. Mají sklony k „fašizujícím myšlenkám“. Dalším „zlatým“ argumentem kritiků populismu je idea, že populisté říkají to, co si „žádá dav“, tj. podbízejí se „pudům“ apod.

Jestliže se touto optikou podíváme na politický vývoj v Česku po roce 1989, možná pro někoho překvapivě dojdeme k závěru, že se „populismu“ v Česku nesmírně daří, a to již od samého počátku pádu komunismu.  Populismus lze totiž chápat také jako propagaci věcí ve společnosti populárních. Jestliže první svobodné volby ukázaly skutečnou sílu komunistické strany (nečekaných 13%!), pak dalším volbám v roce 1992 už dominovala přeměna socialistické ekonomiky na tržní (kapitalistickou), pro niž hlasovala třetina českých voličů, a národnostní štěpení Československa před jeho klidným rozdělením k 1. 1. 1993, které dominovalo na Slovensku. Na tehdejšího slovenského vůdce Vladimíra Mečiara lze termín „populista“ aplikovat s klidem. Svezl se na vlně populární politiky „nenechat se Čechy okrádat“. Václav Klaus na české straně tak souhlasil s logicky jedinou možnou variantou – rozdělením Československa na dva samostatné státy.

Nicméně, populismu jsme stejně neunikli. Politiku transformace české ekonomiky na tržní dle Klause tvrdě napadal Miloš Zeman, který se postavil do čela sociální demokracie. Dostatečně známý je jeho výrok o „spálené zemi“. Nástup Zemana k moci po volbách roku 1998 byl „okořeněn“ tak zvanou „opoziční smlouvou“, nicméně Zemanův styl politiky to nijak zásadně nezměnilo. 

Jiří Paroubek, formálně kritik Miloše Zemana, pak byl ale pokračovatelem jeho populistické politiky. Konflikt mezi Paroubkovou ČSSD a ODS vedenou Mirkem Topolánkem pak vyvrcholil tak zvaným volebním patem. Doslova „za rohem“ však už byl pád Nečasovy vlády díky policejnímu zásahu na Úřadu vlády v roce 2013. Po něm jsme byli svědky raketového nástupu hnutí ANO Andreje Babiše, jehož program lze shrnout rovněž pod slůvko „populismus“. Tradiční strany podle Babiše Česko poškodily a nabídl řešení: Je zapotřebí řídit stát jako firmu.  

Pokud se něco změnilo ve vztahu k populistické politice (reprezentované především různými volebními úplatky jako bylo například zrušení poplatků ve zdravotnictví) , pak nejvýraznější pohyb lze pozorovat od počátku velké migrační vlny z roku 2015.

Od té doby se „tradiční strany“, pokud zůstanu u zažité terminologie, snažily tuto vlnu nějak „přežít“. Zejména německá kancléřka Angela Merkelová byla vystavena zásadnímu problému, zda pohyb statisíců migrantů v létě 2015 po tak zvané Balkánské trase, zatrhnout, nebo otevřít náruč Německa. Víme, co udělala.

Od té doby se nálepka „populisty“ používá z pohledu doposud vládnoucího establishmentu ve spojení „protimigrační populisté“, nebo jako v případě nové italské vlády jde o populisty z Hnutí 5 hvězd a protimigrační Ligu severu. Tradiční establishment si totiž ještě nestačil uvědomit (a v tom nevidím naivitu ani politickou korektnost, nýbrž hluboký příkop mezi přáním a realitou), že proti ilegální migraci se ve své valné většině postaví všichni voliči včetně „tradičních stran“. Jestliže se tyto strany vyhýbají nebo budou stále vyhýbat kousnout do kyselého jablka migrace, budou od nich prchat jejich voliči. V Německu se to již děje, když sociální demokracie klesla v preferencích na úroveň nové strany Alternativa pro Německo.

U nás to jak hnutí ANO tak ČSSD již pochopily a jsou „tvrdě“ proti migraci. U ČSSD je to i důsledek debaklu ve volbách.  V Německu však sociální demokracie dále pokračuje v návrzích, které bagatelizují problém ilegální migrace a dokonce již samotná kancléřka jejich návrhy odmítá.

Český premiér odjel do Itálie a na Maltu s návrhem na to, aby do Evropy již žádní další ilegální migranti nepřiplouvali. Jsem zvědav, jak na to budou „populisté“ v Římě reagovat. Bylo by totiž především nutné zcela zastavit „lovení“ ilegálních migrantů na moři různými plavidly, která se zaštiťují lidskými právy. Nic zázračného ale v této věci Babiš z Itálie nepřiveze

Pokud bude současný evropský politický establishment ztotožňovat populismus s politikou odmítání migrace, bude tahat za kratší konec provazu. Již v příštím roce se ukáže při volbách do Evropského parlamentu, že taková politika není naivní ani korektní, ale hloupá a destruktivní.  Voliči rozdají karty znovu a pro tradiční establishment to nebude nic příjemného.

Navíc by bylo velmi dobré, kdyby si kritici populistů uvědomili, že i celoživotní populista a oportunista, jakým je u nás například prezident Miloš Zeman, může mít v názorech na ilegální migraci pravdu.  Tento typ společenského vývoje může skutečně vážně poškodit zájmy EU. Odpor k bruselské byrokracii může pohřbít i základní prvky důvěry mezi evropskými státy. A i proto je velmi potřebné ilegální migraci zastavit.