Po žárovkách igelitky

 Jedním z naprosto zbytečných důvodů klesající obliby EU je snaha zasahovat z pozice jednotného evropského trhu do technického rozvoje. Začalo to žárovkami a nyní jsou na řadě igelitky.

Jak snadno lze rozdmýchat nevraživost vůči „bruselským úředníkům“?  Senát schválil normu, podle níž už nebudou v obchodech podávány ke zboží igelitové tašky zdarma, ale budou se pouze prodávat. Praxe, která už ostatně v řadě obchodních řetězců funguje mnoho let.  Ona norma však „přišla z Bruselu“ a igelitky tak budou po vzoru žárovek další municí proti „neschopnému Bruselu“. Místo, aby se Evropská komise zabývala tím nejvážnějším problémem bezpečnosti, stará se o prkotiny a nařizuje, kolik igelitek si můžeme vzít při nákupu zdarma.  Nařízení EU má samozřejmě tak jako v případě žárovek racionální jádro a zaměřuje se na zbytečné plýtvání umělohmotnými taškami, které v nejlepším případě skončí jako recyklát, v tom horším se povalují podél silnic a v lesích.

Čistě technicistní uvažování je však právě v těchto případech spíše přítěží. V rámci půlmiliardové Evropy lze snadno dopočítat miliony tun na úsporách surovin za igelitky, pokud nebudou zcela zdarma. Stejně tak se lze snadno dopočítat úspory spotřeby energie, když místo klasické žárovky, která hřeje a taky trochu svítí, použijeme moderní osvětlovací tělesa.  Přesto přese všechno by však právě takové prkotiny měly zůstat v kompetenci států. EU přeci primárně nemá sloužit k „urychlování pokroku“ formou zákazů a nařízení. Vždy se totiž za takovým řešením skrývá někdo, kdo z něj profituje a má tak konkurenční výhodu. A těsně po zákazu prodeje klasických žárovek jsem si i já koupil pár moderních? osvětlovacích těles, které se rozzářily až po nějaké době a já jsem si potřeboval rozsvítit jen na pár vteřin. To už je dnes s LED osvětlením naštěstí minulostí, zato ceny jsou „tvrdou realitou“.

Zbytečnosti, které EU na centrální úrovni řeší a které rozhodnutím EK potom musí následovat tak zvaná „harmonizace právního řádu“ v jednotlivých státech EU, jsou možná podstatným důvodem pro řadu voličů „anti evropských stran“. Ponechme stranou nesmyslnost takové definice strany, která požaduje vystoupení své země z EU.  Vždyť Evropa byla před EU a bude zcela jistě i po ní. Jde právě jen a jenom o to, že prosazování „prkotin“ z úrovně Bruselu je hnací silou voličské přízně „anti evropských stran“. Jak se zdá, bruselská byrokracie jede „svůj boj“ a možná, že by se jí dařilo nejlépe, aniž by EU měla jediného řádného člena. Nikdo by jí pak „nekomplikoval život“

Na závěr k naší komisařce Věře Jourové. Je na „blacklistu“ společnosti VW, protože jedná s koncernem VW o tom, aby po dieselové aféře v USA, která přijde koncern na několik miliard euro, nabídla majitelům „chytrých“ aut nějakou „nefinanční náhradu“ - prodloužení záruky apod.  To vedení koncernu VW kritizuje a na Jourovou si dokonce stěžovalo u předsedy Evropské komise Jeana Claude- Junckera. Ten údajně námitky VW odmítl a podpořil členku své komise. V přístupu EU a USA je vidět přímo „jádro pudla“ nepopulární EU. Zatímco v systému vymahatelného práva v USA bude VW platit miliardy, v EU koncern VW odmítá uvažovat nejen o odškodnění, ale dokonce i o nějakých blíže nespecifikovaných nefinančních bonusech pro podvedené majitele aut.  Zato se žárovkami a igelitkami EU „boduje“. Opravdu?