Plivání na Beneše není fér

Únorový puč komunistů v roce 1948 otevřel i otázku působení Edvarda Beneše v prezidentské funkci. Tvrdá kritika politiky Edvarda Beneše zazněla nejen od Petra Pitharta, ale i některých historiků.

Rozhovor s Petrem Pithartem na aktualne.cz je uveden pod titulkem „Přestaňme Beneše šetřit ….

Uvedu některá vyjádření Pitharta:

·        Edvarda Beneše česká společnost stále velmi šetří. On je tou osobou, o které se raději nemluví, protože diskuse o něm stále rozděluje společnost. Nejsem sám, kdo si myslí, že v rozhodujících chvílích neobstál. Některá jeho poválečná rozhodnutí mu nemohu odpustit ani při vší úctě ke všemu, co pro Československo při jeho vzniku vykonal a pod jak obrovským tlakem musel v únoru 1948 jednat. A to i s přihlédnutím k tomu, jak moc nemocný už tehdy byl. To jsou zhruba hlavní důvody, proč jsme v Senátu zákon, podle něhož se Edvard Beneš zasloužil o stát, zamítli.

·        Gottwald ale podle mě musel vědět, že by podle ústavy měla odstoupit celá vláda. Pokud tedy on nebo někdo jiný nechal Beneše v nevědomosti, tak jde z jeho strany o jasné znásilnění ústavy. Beneše už v té době nebylo těžké uvést v omyl vzhledem k jeho velmi chatrnému zdraví (měl za sebou několik mozkových příhod - pozn. red.).

·        Edvard Beneš byl ostatně v hrozném stavu, už když odjížděl v roce 1943 z Velké Británie do Moskvy podepsat smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci. Celá exilová vláda ho tehdy přesvědčovala, aby do Moskvy nejezdil. Naléhal na něj i britský premiér Winston Churchill. Jenomže Beneš jel, smlouvu podepsal a článek o povinné ratifikaci poválečným československým parlamentem byl z dohody obratně vyškrtnut. Což zařídila největší obluda a zrádce Zdeněk Fierlinger, československý velvyslanec v Sovětském svazu.

·        Ano, jistě. Moc některé z nich doslova opájí. Já ovšem přidávám ještě jeden motiv, který může být silnější než ona touha po moci. A tím je msta. Nedávno jsem na toto téma vedl diskusi a jmenoval jako názorný příklad Miloše Zemana nebo bývalého slovenského premiéra Vladimíra Mečiara. Teď k nim přidávám i Edvarda Beneše, který byl absolutně mstivý.

.       Tři politické strany, které byly vůči Benešovi v opozici, kritizovaly ho anebo nabízely jiné varianty zahraniční politiky, tento prezident po válce vyřadil z politické soutěže. Zakázal je. Agrárníky, živnostníky a národní demokraty. Beneš také po mnichovské smlouvě zlikvidoval své kritiky - tehdejší významné československé politiky Štefana Osuského, Lva Prchalu a Milana Hodžu (odsuzovali mnichovskou dohodu, kapitulaci nebo poválečnou orientaci na spolupráci se Sovětským svazem - pozn. red.).

Pominu úplně minulost samotného Petra Pitharta, do KSČ vstoupil v roce 1960, když mu bylo 19 let a vystoupil z ní po srpnové okupaci v září 1968. Budu se věnovat výhradně jeho názorům na Edvarda Beneše.

V roce 1938 prožilo Československo hlubokou mezinárodněpolitickou krizi. Německo vystupňovalo po připojení Rakouska k Německu na jaře 1938 svou nenávistnou propagandu proti československému státu a požadovalo sebeurčení pro německé obyvatelstvo na území Sudet. Výsledkem byla Mnichovská dohoda, která po souhlasu Francie (spojence Československa) a Velké Británie umožnila Hitlerovi připojit Sudety k Německé říši. Edvard Beneš, který nastoupil do prezidentské funkce po abdikaci Tomáše Garrigue Masaryka v roce 1935, přijal Mnichovskou dohodu a v říjnu 1938 opustil Československo. Zradu Francie a Velké Británie velmi těžce nesl. Jeho cesta do Moskvy za II. světové války v roce 1943 vedla k podpisu nové dohody. Kritici Benešovi vyčítali, že se Československo touto smlouvou posunulo do sféry vlivu SSSR. Po únoru 1948 jsou známy některé citáty:

• Beneš: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář – je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mně i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“
  (z rozhovoru s paní Posse-Brázdovou v Sezimově Ústí 19. srpna 1948; Táborský, str. 271)
• Beneš: „Největší zrádce je Fierlinger, rozdupat ho jako hada. Ten musí viset na nejbližším stromě! Pamatujte si, že Fierlinger je svině"
  (Na adresu svého bývalého přítele Fierlingera, kvůli jeho kolaboraci s komunisty a SSSR. Z rozhovoru s Václavem Černým v Sezimově Ústí, v březnu 1948)
• Beneš: „Lháři, podvodníci, ničemové"
  (O ruských a československých komunistech. Z rozhovoru s Václavem Černým v Sezimově Ústí, v březnu 1948)[

I když byl Beneš v roce 1948 velmi nemocen po několika mozkových mrtvicích, výše uvedené citáty potvrzují, že si byl vědom, co se po únoru 1948 začalo v Československu dít.

Edvard Beneš, jehož zásluhy o vznik Československa jsou nezpochybnitelné, byl v době výkonu prezidentského úřadu konfrontován s dvěma diktátory. Nejprve Hitlerem, který si na spojenci Československa Francii vynutil odstoupení Sudet. I když někteří českoslovenští politici zapřísahali Beneše, aby nekapituloval a navrhovali, aby se Československo bránilo, Beneš nebyl ochoten riskovat válku a Mnichovskou dohodu přijal. Mnichovský diktát zřejmě velmi Beneše zranil a jeho důvěra v západní spojence poklesla. Snad právě proto chtěl v poválečném Československu provozovat politiku „mostu mezi Východem a Západem“. Musel pak sledovat, jak se měsíc po měsíci po únoru 1948 mění politika státu a komunisté uvrhli náš stát do područí Stalinova Sovětského svazu.

Vím, že se v době mého dospívání a zejména v období pražského jara roku 1968 opět diskutovalo, zda bylo správně Mnichovskou dohodu přijmout a zda raději nemělo Československo bojovat. Beneš zcela jistě bojovníkem nebyl a války se bál. V únoru 1948 pak Beneš neměl žádnou dobrou eventualitu na výběr. A tak jako v roce 1938 podlehl diktátu.

Nicméně, většina evropských politiků Beneše nevyjímaje, selhala bez ohledu na to, zda to byli demokraté nebo autoritáři jako v Polsku či Maďarsku. Beneš nezpůsobil, že jsme tu po konci války měli Rudou armádu. Sovětská expanze na Západ byla umožněna přepadením SSSR Německem a jeho drtivou porážkou. I kdyby nakonec Beneš i vzdoroval Klementu Gottwaldovi, komunistický puč už byl rozběhnutý na plné obrátky. Benešova kapitulace jen umožnila Gottwaldovi vydávat převrat za „ústavní“. Beneš tak byl v pozici prezidenta republiky v nejtěžších chvílích našich novodobých dějin. Nebyl zřejmě příliš statečný, nicméně jeho „zásadní kritika“ mi připadá ne zcela oprávněná. „Kdyby“ pak v politice vůbec neplatí. Dějiny nemají alternativu a to co se stalo, nedá se vrátit zpět.  Považuji Edvarda Beneše za člověka, který se velmi zasloužil o vznik Československa a okupace Německem a později okupace Sovětským svazem na tom nic nezmění. Beneše tak podle mého soudu není třeba „šetřit“, ale je nutné především pochopit tehdejší politické reálie a souvislosti. Je možné, že se svým názorovým odpůrcům mohl mstít, nicméně například zákaz Agrární strany vyhovoval všem stranám tehdejší Národní fronty, a jak se ukázalo ve volbách 1946, zejména komunistům. Právě ti na zákazu agrárníků nejvíce profitovali. Dnes víme, co vše po únoru 1948 následovalo a čeho se už Edvard Beneš nedožil. Máme tedy nespornou výhodu, kterou on neměl. Víme jak to tehdy dopadlo. Beneš nebyl žádný ideální politik. Ale takové nemáme ani dnes.