Peklo v Hamburgu

Do Hamburgu přijely tisíce nespokojenců s kapitalismem, aby daly najevo svůj odpor k vládnoucímu establishmentu. Hořela auta pod transparenty „Vítejte v pekle“.

Německo se rozhodlo uspořádat letošní summit G20 v přístavním městě Hamburg. Podle některých komentářů to nebyla právě nejšťastnější volba, protože Hamburg bývá označován za sídlo radikální německé levice.  Nicméně, rozhodnutí bylo učiněno.

V předvečer setkání politiků proběhly demonstrace, při nichž musela policie zasahovat pepřovým sprejem a vodními děly. Podle svědků shořelo až třicet aut, byl vypálen i autosalon s vozy Porsche. Policie přehradila průvod demonstrantů proto, že asi tisícovka z nich měla zcela zahalenou tvář.  Žádala, aby si demonstranti odhalili obličeje. Poté se snažila oddělit část „zahalených“ a ostatních „pokojných demonstrantů“. To se jí však příliš nepodařilo a rozhořely se potyčky, při nichž byly zraněny desítky policistů i demonstrantů.

V ten samý den navštívil americký prezident Donald Trump Polsko a ve Varšavě přednesl, spolu se svou manželkou, projev. Mimo jiné prohlásil, že je západní civilizace v ohrožení. Za hlavní hrozbu označil islámský terorismus. V této souvislosti posuzuji i snahu německé policie oddělit od sebe „zakuklené“ demonstranty od ostatních „pokojných a nezahalených“.  Připadá mi to podobné jako pokusy oddělit „pokojné muslimy“ od tak zvaných „islamistů“, tj. radikálů páchajících ty nejhorší zvěrstva jak na „pokojných muslimech“, tak na ostatních.

V Hamburgu se sešli podle všeho radikální levicoví aktivisté a jejich podporovatelé. Velmi často se na levicový radikalismus pohlíží shovívavěji než na tak zvaný „pravicový“. V Hamburgu připravili radikální levičáci peklo podle všech měřítek. Plameny a krev - tak si prostě peklo představujeme a líčíme v pohádkách pro děti. Demonstrující levičáci nám ostatně ukázali, že se není třeba bát jenom islamistů, ale že přinejmenším stejné obavy a hrozbu pro západní civilizaci představuje i tato politicky zradikalizovaná mládež. K tomu se sluší dodat, že současné vedení Labour Party ve Velké Británii je krajně levicové a že řada názorů, které rezonují uvnitř nespokojené levicové mládeže v Hamburgu, je i názorem vůdce labouristů Jeremy Corbyna. I v řadě dalších států EU se socialistická a sociálně demokratická levice potýká s odlivem přízně voličů a na síle nabývají radikální levicové názory „nové levice“.

Jestliže k tomu přičteme záměrnou a vytrvalou mediální politiku očerňování a zesměšňování amerického prezidenta Donalda Trumpa, není divu, že se Evropa potýká s masou nespokojené radikálně levicové mládeže. Například server msn.com si z celé návštěvy Trumpa ve Varšavě všimnul toho, že polská první dáma „urazila“ Trumpa během vítání prezidentů Polska a USA.  Je však příznačné pro tuto mediální protitrumpovskou lobby, že zejména v USA není příliš úspěšná, o čemž svědčí porážky demokratů ve dvou doplňovacích volbách do Kongresu.

Zdá se, jakoby se na scénu vracely události z šedesátých let, kdy se zejména ve Francii konala řada protestů levicové mládeže. Tehdy to bylo vnímáno na pozadí konfliktu Východ/Západ. Dnes se k obnovenému soupeření mezi Východem-Ruskem a Západem přidalo obrovské nebezpečí islámského terorismu v Evropě. Evropa se také snaží podobně jako Francie v časech prezidenta Charlese de Gaulla v šedesátých letech minulého století o „nezávislou“ politiku na USA.  Řada předních západoevropských politiků dává ostentativně najevo svůj odpor k americkému prezidentovi. I v tomto postoji lze hledat důvody potíží politiky Západu, která trpí nejednotou a bezkoncepčností.