Pavel Rychetský je slabou autoritou

Předseda Ústavního soudu poskytl obsáhlý rozhovor na lidovky.cz, kde hodnotí politickou situaci u nás i v Evropě. Problém názorů Rychetského je v tom, že není žádnou nezpochybnitelnou autoritou.

Obsáhlý rozhovor s Pavlem Rychetským na lidovky.cz je nadepsán titulkem s nabubřelou frází:  Vláda s komunisty a xenofoby? To bývalo absolutně vyloučené, vzpomíná Rychetský.  K tomuto titulku sluší dodat, že to bylo vyloučené především z aritmetických důvodů a není to zase až tak úplná pravda. Jiří Paroubek, zhrzený vůdce ČSSD, se o KSČM opřel zcela a vydíral vítěze voleb, ODS a Mirka Topolánka, tak zvaným patem.  Podpora komunistů tehdy nevadila ani Miroslavu Kalouskovi, který chtěl s Paroubkem vytvořit menšinovou vládu s podporou KSČM. Proto považuji titulek za nepravdivý a nabubřelý. A jak známo, komunisté se s částí ČSSD přiklonili na stranu Václava Klause při jeho první volbě v roce 2003.

Co se dalšího termínu v titulku týče – tak zvaných  xenofobů  -  opět Pavel Rychetský neříká celou pravdu. Republikáni Miroslava Sládka politickým systém devadesátých let minulého století zahýbali a jejich neskrývaný odpor k romské menšině sklízel úspěchy v lokalitách touto menšinou „postižených“. SPD Tomio Okamury nemá ale s naprostým primitivismem Skládkových republikánů příliš společného.  Pokud Okamura vsadil na protiislámský postoj a prosazuje vystoupení Česka z EU, nejde rozhodně o „čistokrevnou“ xenofobii představovanou někdejšími republikány. Okamura se i poučil z neúspěchů své politické kariéry a hovoří dnes téměř jako kniha.

Rychetského popis události kolem komunistického puče před 70 lety trpí samozřejmě stejným problémem, jako kritika Edvarda Beneše od Petra Pitharta. Rychetský se „namočil“ do bolševické diktatury svým členstvím v KSČ mezi lety 1966/69, tj. v období dávno před Pražským jarem 1968. Po srpnové okupaci z KSČ odešel a dál podporoval disent, Chartu 77.  Ve vztahu k současnosti považuji za zásadní tyto dvě otázky a Rychetského odpovědi.

LN: Co vlastně aktivuje ty spodní proudy ve společnosti?
Hlavním fenoménem je strach, se kterým se výborně pracuje ve volebních kampaních. Nejprve je třeba jej vyvolat a pak se lze na vlně strachu vézt. Paradoxní je, že u nás to byl strach z islámu a uprchlíků, přestože tu žádní nejsou a oni k nám ani nechtějí. Mnohé strany s tím strachem ale nedokázaly pracovat v tom smyslu, že by lidi tohoto strachu zbavili.

LN: Vy opakovaně zmiňujete výrok polského disidenta Jacka Kuroně, že poslední fází komunismu bude nacionalismus. Je to vidět na tom, že polský i maďarský režim na národních akcentech stojí?
To byla opravdu prorocká věta. Euroatlantická civilizace neumí žít bez ideologií, bez náboženství. Choroba vypjatého národovectví ožila a pevně se usazuje. Situace v Maďarsku a v Polsku je nesrovnatelně vážnější, než jak se jeví zvenčí. Maďarsko už není demokratickou zemí, Orbán proměnil ústavní systém tak, aby zajistil vládu jedné strany. V obou zemích vidíme důraz na národní a katolické tradice, Orbán i Kaczyński už veřejně řekli, že liberální demokracie je nepřijatelná a musí se odstranit. Rozdíl je v tom, že zatímco Orbán změny rozložil do delšího časového období a měl ústavní většinu, v Polsku to má příchuť otevřeného bourání dosavadního systému.

Rychetský nejprve hovoří o tom, že je „zapotřebí vyvolat strach“ a míní tím právě strach z migrace a migrantů. Zcela však ignoruje, že politici v Evropě i u nás, včetně Tomio Okamury, tento strach nevyrobili na „politickou objednávku“.  Úspěch stran typu SPD u nás či AfD v Německu je a byl založen na reáliích největší migrační krize během léta 2015. Z tohoto pohledu je navíc nepodstatné, zda přímo k nám migranti chtějí či nechtějí. Vzhledem k Schengenskému prostoru, v němž nejsou trvalé hraniční kontroly mezi státy EU, se migrace dotýká naprosto všech. Strach pak rovněž vyvolala série teroristických útoků v západní Evropě.  

Tvrzení Rychetského, že strany (ty dle Rychetského „správné“?) nedokázaly s tímto strachem pracovat tak, aby nás strachu zbavily, je nesmyslné samo o sobě. Nejde přeci o to, aby nás, voliče, nějaká strana strachu „zbavila“, jako o to, aby navrhnula způsob řešení.  Je evidentní, že právě například ČSSD navrhovala řešení, kterým voliči nedůvěřovali a proto u voleb propadla.

Rychetský o situaci v Maďarsku hovoří tak, že se v tomto případě již nejedná o demokratickou zemi.  V Maďarsku dnes údajně podle Rychetského existuje systém vlády jedné strany.  Přitom je známo, že doplňovací volby na starostu v jednom maďarském městě, které proběhly jen několik týdnů před celostátními volbami do maďarského parlamentu, vyhrál představitel opozice. Z toho plyne minimálně to, že to Orbán nemá zdaleka tak „pevně v rukách“, jak Rychetský tvrdí.

O názorech Rychetského k výsledkům českých voleb sněmovních i prezidentských  so uděláme představu po pročtení následující otázky a odpovědi.

LN: Nedávno jste hovořil o své účasti na konferenci o krizi právního státu v německém Osnabrücku. Prý jsou aktuální změny v Česku v zahraničí vnímány velmi kriticky. Můžete to přiblížit?
Byl to dost trpký zážitek. Výsledky sněmovních i prezidentských voleb mě dostaly do složité situace, protože jsem těžko mohl vystupovat jako objektivní kritik polského a maďarského vývoje. Tento trend totiž zasáhl všechny evropské země – i Francii, i Německo, i moji vlastní zemi. Ale domnívám se, že i když není naše situace jednoduchá, tak Česko díky svému ústavnímu systému je dostatečně rezistentní vůči tomu, abychom nesklouzli do situace, ve které je Polsko a Maďarsko. Pevně věřím tomu, že se základní principy demokratického právního státu v naší zemi udrží a že nebudou rozvráceny.

 Z výše uvedeného vyplývá, že Rychetský se na setkání, kde se kritizovala maďarská a polská vládní politika, nemohl ke kritice připojit z „objektivních důvodů“ vzhledem k tomu, jak dopadly volby u nás. Pokud se totiž budou kritici toho, co se „hrozného“ děje v Polsku a Maďarsku na vládní úrovni a jinde zatím jen na nevládní úrovni schovávat za obhajobu „liberální demokracie“ jako ideální standard, čekají nás další krize vnitroevropské spolupráce. Byla to iracionální politika „otevřených dveří“ z úrovně Evropské komise prostřednictvím německé kancléřky Merkelové bez jakékoliv kontroly, která zapříčinila současný stav evropské politiky. O tom se však Rychetský v rozhovoru ani jednou nezmínil. Logicky pak jeho vysvětlení postrádá to základní – správná východiska. Rychetský však již dlouho není podle mého názoru autoritou, jejíž názory jsou respektovány. Rozhovor pro lidovky.cz to jen potvrzuje.