Padesát odstínů okupace

Před padesáti lety mi bylo sedmnáct let. Sovětskou okupaci jsem proto prožil v období, které každý mladý člověk považuje za nástup do skvělé budoucnosti dospělých. Byl to ale náraz na tvrdou realitu.

Nasával jsem atmosféru Pražského jara. Fandil jsem Alexandru Dubčekovi, zcela jistě jsem poznal na vlastní kůži oněch několik krátkých měsíců, kdy v Československu byla po dvaceti letech KSČ opět v kurzu. Nepamatuji se, že bychom doma příliš diskutovali o tom, že nás vojska SSSR a dalších „spřátelených armád“ budou okupovat. Většině lidí se to zdálo „přitažené za vlasy“. Vždyť od války již uplynulo dlouhých 23 let a věřili jsme, že si to prostě Sověti nedovolí. O tom, že se vojska chystají na pochod, určitě vědělo i tehdejší stranické a státní vedení Československa, ani Alexandr Dubček nevěřil, že ho přijdou sovětská vojska zatknout a dopraví ho do Moskvy, aby podepsal dohodu o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk na československém území.

Sovětská okupace tak nastartovala vlnu emocí, které jednak způsobily naprosto nevídané sjednocení naprosté většiny tehdejších obyvatel Československa proti sovětské okupaci. Ovšem emoce byly přítomny i v předsrpnovém Československu. Tou základní byla dle mého soudu naděje, že dojde ke změně strnulého poststalinistického komunistického systému.  Reformátor Ota Šik, jeden z autorů ekonomických reforem , slibovaných v tak zvaném Akčním programu, tehdy tvrdil, že během několika málo let bychom mohli dosáhnout úrovně Rakouska. Rakousko bylo tehdy už 13 let bez přítomnosti sovětské armády a jeho ekonomika se začala zlepšovat. Šik sliboval, že pokud československá ekonomika přijme některé principy tržní ekonomiky, že úrovně Rakouska můžeme dosáhnout do několika málo let.

Tím dalším prvkem v předsrpnovém Československu roku 1968 byla víra. Víra v to, že budou napraveny křivdy a zločiny spáchané komunisty po únorovém puči roku 1948. Samozřejmě, byly i oprávněné obavy, že komunisté u vesla v roce 1968 nedokážou či nebudou chtít napravit všechny nepravosti a zločiny napáchané po roce 1948. Nicméně, jistá víra v to, že je to možné, ve společnosti jistě byla.

Odhodlání něco pro nový režim udělat, bylo zřejmé. Spontánně vznikla například akce „Zlatý poklad“ pro republiku, kam lidé posílali zlaté předměty (drobnosti) s cílem pomoci Československu v jeho snaze o zlepšení ekonomické situace a přechodu na konvertibilní korunu. Z dnešního pohledu se to zdá být až směšné, ale řada lidí tím skutečně projevila osobní odhodlání pomoci Československu vybřednout z poststalinistické diktatury reprezentované nepopulárním Antonínem Novotným a dalšími „kádry“.

Obavy z budoucnosti se sem tam objevily, protože Dubčekovo vedení KSČ svádělo politickou bitvu s komunistickými aparátčíky, jakým byl například dnes již legendární Vasil Biĺak, jeden ze signatářů „zvacího dopisu“. Tehdy již nebyla tak důsledně rušena rozhlasová stanice Svobodná Evropa a tak se i tyto zprávy dostávaly do oběhu. Lidé však začali po dvaceti let opět důvěřovat především československým médiím a zrušení cenzury bylo patrné na každém kroku a každý den.

Pamatuji si, snad mě paměť neklame, že večer 20. srpna mluvil v Československé televizi Gustáv Husák, jak že je obrodný proces důležitý a že jej plně podporuje. Pak už ale dostaly události rychlý spád. Někdy kolem půl čtvrté ráno nás vzbudil můj děda s tím, že jsou tu Rusové. Rychle jsme se oblékli a utíkali k hlavní silnici, kudy směrem na Prahu jely tanky. Na ten skřípavý a rachotivý zvuk srpnového rána do smrti nezapomenu. Ve vzduchu čpěl spálený benzín. Když jsme potom šli s mnoha dalšími lidmi již kolem osmé hodiny do centra našeho města, projížděly už kolem nás nákladní vozidla sovětské armády. Byl to několikahodinový proud tanků a vozidel, který se přes naše město posunoval k Praze.

A byl tu náhle strach, co bude a co přijde. S každou zprávou o tom, že sovětská vojska zmařila lidské životy, se tento strach násobil.  Dalším neodbytným pocitem byla bezmocnost. Potkali jsme na ulici našeho středoškolského profesora matematiky, který říkal: „Je to podruhé v životě, kdy zažívám okupaci. V roce 1939 vpád německé armády a nyní Rusáky. Dejte na sebe pozor!“

Tak jak běžel čas a přicházely další a další zprávy o intervenci, přicházel pocit beznaděje. Všechno je ztraceno, bůhví jak to s námi dál bude, ale nic dobrého to nebude. A nelze nevidět, že se to promítlo i do nakupování základních potravin.

Srpnová okupace pak přinesla i zprávy o hrdinství, například těch, co nechtěli umožnit sovětským vojskům obsadit rozhlas a zaplatili za to svým životem. S tím velmi úzce souvisí zloba a vztek, a souhlas s pomstou za nevinné oběti.  Takže každý tank, co hořel, byl pomstou za palbu do neozbrojených lidí na ulicích československých měst.

Tragické dny těsně po okupaci uběhly, Dubčekovo vedení v Moskvě kapitulovalo a podepsalo Moskevské protokoly a začal pomalý návrat do „normálu“. První měsíce ještě pod vedením Dubčeka a dalších exponentů Pražského jara. Pak Dubček „zmizel“ do Turecka jako velvyslanec a poté se již kormidla chopilo Husákovské vedení, které zahájilo éru „normalizace“.  Byla to éra, v níž naprostá většina obyvatel předstírala, že věří Husákovskému vedení a Husákovo vedení předstíralo, že to má „pevně v rukách“. Předstírání a „útěk do vnitřního exilu“ na chatách a chalupách, tak bych nazval éru normalizace.

Trvalo dlouhých 20 let, než se díky politice nového generálního tajemníka KSSS Michaila Gorbačova, začal „tábor míru a socialismu“ rozpadat.  Listopad 1989 pak opět přinesl pocit obrovské jednoty proti Jakešovskému vedení, ale ono vzepětí po sovětské okupaci se již neopakovalo. Naštěstí byl komunistický režim v tak obrovské defenzívě, že se nezmohl na nic a dobrovolně se vzdal moci.  Vzpomínám si, jak jsem v prvním týdnu listopadového převratu odjel do Prahy a v metru potkal Alexandra Dubčeka, který tehdy přijel do Prahy a vystoupil na demonstraci na Václavském náměstí. Sklidil bouřlivý potlesk, ale lidi už měli komunismu plné zuby a po žádném socialismu s lidskou tváří netoužili. Komunismus v Československu skončil. Začátek konce se však bezpochyby odehrál v oné srpnové noci na 21.8.1968.