Není čas na evropský puč?

Přečetl jsem si úvahu pana Lubomíra Stejskala o tom, že není puč jako puč. Logicky, pokud bychom přijali jako východisko, že lze pučem zachránit demokracii, není čas na velký evropský puč?

Augusto Pinochet proslul mimo jiné i tím, když prohlásil, že „každou demokracii je zapotřebí vykoupat v krvi“.  Přitom, jak už to tak bývá, se ke spiklencům přidal na poslední chvíli a vyšel z převratu jako chilský diktátor rozhodující o životě a smrti milionů.

Článek Lubomíra Stejskala Není puč jako puč obsahuje mnoho názorů vybízejících k odpovědím. Podstatné z jeho článku jsou dle mého tyto věty:  Jak patrno, nejsem apriori proti každému puči, byť vedenému proti vládci vyšlému z demokratických voleb. (Koneckonců demokraticky vyšli z voleb v Německu 1933 jako vítězové nacisté v čele s Hitlerem.) Demokracii nelze omezit na způsob výběru vládců; demokracie je něco víc – způsob života, politická kultura, respekt k civilizačním hodnotám, úcta ke svobodě, respekt k jinak smýšlejícím a k menšinám. Neplatí-li to, je puč cosi jako nutné zlo.

Domnívám se, že přijmeme-li na chvíli to, že v některých okamžicích může být puč něco jako „nutné zlo“, zamysleme se touto optikou nad situací v Evropě. Evropská unie prochází těžkým obdobím, zcela se rozpadl koncept utváření názorové jednoty dialogem mezi všemi státy EU. Zvítězila představa, že pro „operativnější“ rozhodování je nutné změnit rozhodování konsensem na rozhodování většinou (o tom víme své, zejména ministr vnitra Milan Chovanec!). To je smysl Lisabonské smlouvy.

Místo operativnějšího rozhodování dnes vidíme nesmiřitelné postoje mezi státy EU. Jsou takové státy, jako Slovensko, které jednoznačně odmítlo kvóty na imigranty a žene je k evropskému soudu. Podle některých politologů, i amerických, již koncept EU dávno nefunguje a EU se rozpadla, ale zatím o tom ještě „neví“. Státy EU se přestaly starat primárně o bezpečnost svých občanů, ale ženou se za tím, aby pro ně vylobovaly co největší výhody. Typické je to v případě Řecka, které kašlalo vytrvale na ochranu svých hranic a vyrobilo milion imigrantů v Německu, které je přijalo a nyní neví co dál.  Řecko ale vytrvale dojí státy eurozóny a stojí eurozónu bratru 300 miliard EUR.

Na ulicích evropských měst teče krev civilních obětí islámského teroru. Státy se radí, posilují bezpečnost, povolávají zálohy a zálohy záloh a teror nemá konce.

Není toto právě typická situace proto, aby nastal „armádní puč jako nutné zlo“, který vyřadí neschopné či všehoschopné evropské politiky a začne fakticky s nepřítelem západní civilizace - islámským terorismem - účinně bojovat?

Je totiž dle mého naplněna podmínka, která je ve stati Lubomíra Stejskala uvedena - je ohrožen způsob života, politická kultura, respekt k civilizačním hodnotám, úcta ke svobodě, respekt k jinak smýšlejícím a k menšinám, a to v Evropě. Jinak smýšlející menšiny jsou totiž Evropané v moři přistěhovalců a jejich právo na respekt k „jinak smýšlejícím menšinám“ je ohroženo.

Nenastal tedy čas, aby věc vzala do svých rukou armáda a naše neschopné evropské politiky vypráskala?