Nejsme myši v kleci, ale lidé na Zemi

Se zájmem jsem si přečetl kritiku článku Markéty Šichtařové z klávesnice pana Martina Mařáka „Levicový scientismus Markéty Šichtařové“. Především bych úvodem chtěl politovat myši v citovaném experimentu.

Článek Markéty Šichtařové „Všichni jsme myši v kleci“  je kritizován z toho, že přebírá myšlenky tak zvaných behaviorálních vědců, konkrétně práci Johna B. Calhouna (1917-1995). Calhoun byl americký behaviorální vědec známý pro svá studia hustoty obyvatelstva a jeho vlivu na chování lidí. A protože jaksi není dáno v rámci jednoho vědeckého života zachytit a vymodelovat chování několika generací lidí, své experimenty prováděl na myších. Z toho, co v 60. a 70. letech minulého století zjistil, mrazí. Podle všeho příliš dokonalý život zabíjí.  

Výše uvedené je v úvodu článku Šichtařové. Tam také najde zvídavý čtenář průběh experimentu. Při čtení poněkud „mrazí“ a je docela možné, ba i pravděpodobné, že by určitá část vědecké populace dnes „pokus“ Calhouna nebyla schopna z důvodu zamezení týrání zvířat vůbec provést. Od onoho myšího experimentu však již uplynulo drahně let.  Podle výsledku experimentu se v případě toho, že jsou myším nabídnuty „ideální podmínky“ (alespoň podle lidských představ) a jsou zcela izolováni od svých přirozených nepřátel, se chování některých myší v dalších a dalších generací (jedna gravidní myš porodí mláďata po necelých dvou měsících, takže teoreticky porodí během roku desítky myší další generace) promění tak, že po mnoha měsících skončil experiment smrtí poslední myšky.

Markéta Šichtařová na tomto příkladu ukazuje, že i lidská společnost může v důsledku všeobecného blahobytu degenerovat a jednotlivci se chovají jinak – jednoznačně sobečtěji- než společnost, která musí dnes a denně svádět „boj o přežití“. Nicméně, byl bych velmi opatrný s kritikou toho, že se aplikací výsledku behaviorálních experimentů s myšmi na lidskou společnost dopouští Šichtařová „levicového scientismu“. Mám osobně velmi „ostražitý“ postoj k výsledkům tak zvaných „měkkých věd“, jakými jsou filosofie či psychologie. Nicméně, kromě filosofických směrů hlásající evidentní bludy  - historický materialismus v marxisticko-leninském podání – které dokonce byly a jsou ve velkém aplikovány na osudy miliard lidí, připouštím, že řada postupů (psychologických testů) má smysl.

Problém tak v daném případě není v tom, zda má smysl takové „myší experimenty“ podnikat, jako v tom, zda mají vůbec schopnost něco nového o chování živočichů poskytnout a, to zejména, zda je možné výsledky takových experimentů aplikovat na chování živočicha zvaného člověk. Zcela jistě nemáme jako „rozumní lidé“ nic proti tomu, když jsou na laboratorních myškách zkoušeny nové vakcíny proti smrtelným chorobám, zejména proti rakovině. To si vždycky jako lidé dokážeme zdůvodnit. Jakmile se však snažíme zobecňovat experimenty s chováním tak „přízemních tvorů“, jako jsou laboratorní myšky a chceme je srovnávat s chováním „vládce všehomíra“, tj. člověkem, nevíme, co si počít.

Připusťme na okamžik, že je člověk jenom živočich (sice vybavený mozkem a inteligencí, která podle našeho přesvědčení poráží všechny ostatní tvory na Zemi) ,ale současně máme v genech po našich ne tak chytrých a vzdělaných předcích (myslím tím řády statisíců let) vzorce chování (reflexy?), které lze s jistou dávkou odvahy paušalizovat a srovnávat s našimi laboratorními hlodavci. V tom případě mám problém s tím, abychom takové počínání pejorativně označovali za „levicový scientismus“.

Jestliže pozoruji, že bohatá západní společnost, něco, co označujeme jako „euroatlantickou“ civilizaci, prožívá „ne zcela normální“ chování svých členů (masové střelby do lidí včetně politicky motivovaného terorismu, ochranu „práv menšin“ do té míry, že se příčí zdravému rozumu apod.) a další a další výstřelky včetně totální negace „reakčních názorů“, tj. údajně nevědeckých názorů na ochranu životního prostředí atd.., měli bychom se vážně nad těmito civilizačními problémy nejen zamyslet, ale především je správně ohodnotit.

V dnešní éře, kdy trvale létáme do blízkého prostoru kolem Země, uvažujeme o obnovení cest na Měsíc a Mars, jsou i jednotlivci, kteří upozorňují na nebezpečí umělé inteligence a o nutnosti jako lidstvo expandovat i do vzdáleného vesmíru, protože nám hrozí na Zemi sebezničení. Inteligenčně tak jsme schopni pochopit, že Země je naše „klec“ a. pokud se budeme množit současným tempem, může nastat problém.  Vidíme, že miliony chudých, za to již vzdělaných Afričanů, kteří vědí, že existuje „blahobytná Evropa“, se chtějí za každou cenu dostat k nám a vymanit se z bídy „samostatných“ afrických států, které až na čestné výjimky nejsou schopny svým obyvatelům poskytnout nejen obživu, ale dokonce ani ochranu holého života.

Nejsem tak proti „programovému a katastrofickému pesimismu“, ale považuji za velmi licoměrné být podporovatelem „programového optimismu“, že „věda a lidský intelekt“ obecně přinese růst blahobytu.  K tomu, aby optimismus vítězil, je potřeba mnohem více než jenom víra v lidský intelekt. Je zapotřebí především správně popsat to, co se děje a nebát se provádět nepopulární kroky. A velký pozor je potřeba dát na hlučnou mediální lobby, která pomalu zavádí naši západní civilizaci pod diktát práv menšin. Jsou totiž vedle práv i povinnosti. Víme ale o nich?