Morálka poměřovaná procenty

Výzvu senátorů, aby prezident „vážil svá slova“, považuji za nesmírně pitomou. Zemanovu odpověď, v níž se "prsí" procenty popularity, za nesmírně hloupou.

Skupina senátorů vyzvala prezidenta republiky, aby „nevybočoval ze své ústavní role“. Byl to chabý pokus nahradit snahu o žalobu z velezrady, ke které se nenašel dostatečný počet senátorů.  Skupina senátorů se tak pokusila ze svého odporu vůči prezidentovi republiky vytěžit alespoň něco, když jim právníci vzkázali, že se Zeman velezrady nedopustil.

Reakce prezidenta však byla také v duchu jeho očividné nadřazenosti. Prohlásil, parafrázuji: „že od senátorů poučování a moralizování nebere“, když senátu důvěřuje třetina voličů, zatímco prezidentovi 70%.  Tím dosáhl dalšího pomyslného stupně „arogance popularitou“.

Miloš Zeman měl po svých projevech k 25. výročí listopadových události 1989 popularitu necelých 40%. Nebyl na tom tedy o moc líp, než senát. Vzhledem k tomu, že v senátu zasedají pánové a dámy za různá sdružení a strany, nikdy zřejmě nebude mít hvězdnou popularitu.  Zeman potom „zavětřil“ a začal usilovně tlouci na národnostní strunu, proti politice EU a podařilo se mu získat na těchto tématech důvěru asi dvou třetin voličů.

V čase své velmi nízké popularity však nepřestával moralizovat. Jeho „případ Peroutka“ je ostatně zářným příkladem Zemanovy „reflexe“.  On prostě Peroutkovo „selhání“ jasně četl a rozhodnutí soudu ve věci omluvy Hradu za Zemanův výrok o Peroutkovi ho nezajímá.

Zemanova „procentická morálka“, tedy ten komu lidé důvěřují, se nemůže mýlit a má „větší“ pravdu, je pozoruhodným dokladem jeho myšlenkového světa.  To není ani o bonmotech – to je o jeho pocitu pohrdání  soupeři a nadřazenosti.