Mnichovanství Evropanů

Velmi mnoho komentářů se týká „neudržitelnosti hranic Ukrajiny v současné podobě“. Podle řady názorů i vážených osob, nejenom přátel Ruska. A v tom je jádro pudla.

Československo vzniklo jako „umělý“  stát v roce 1918 díky vítězným mocnostem I. světové války. Když se v roce 1938 vyhrotila krize kolem Sudet, najednou si velmi mnoho tehdejších demokratů vzpomnělo, že je to tak.  Požadavky führera Adolfa Hitlera byly postupně brány jako nezbytná podmínka toho, aby už dal „konečně pokoj“.  Československo bylo Mnichovskou dohodou zbaveno svých „problémových území“ a britský ministerský předseda byl oslavován jako zachránce míru.

Připomínám to znovu proto, že se dnes a denně v české blogerské sféře ozývají stále hlasitěji názory o tom, že současná situace na Ukrajině je „neudržitelná“, že Ukrajina bude muset učinit významné ústupky a jen postoj Ukrajiny rozhodne, zda bude v Evropě „mír na věčné časy a nikdy jinak“.

Nikoliv agresor ale oběť je vinna. Považte, stále chce bránit své hranice, ačkoliv je tato hranice už jen čárou na mapě a plně jí kontroluje na obou stranách Rusko.  Mnoho ruských vojáků již na Ukrajině padlo a prolitá krev přeci nebude prolita „nadarmo“. To je zřejmý postoj Ruska. 

Porážka ukrajinských vojsk u Debalceve však není krvavou tečkou rusko-ukrajinské války. Rusko zatím stále ovládá jen necelou polovinu Doněcka a Luhanska.  Ruský „prezident“ Doněcka Zacharčenko to ostatně řekl jasně. Cílem je ovládnout celou doněckou a luhanskou oblast. Ruské jednotky nezůstanou stát, když se jim vojensky daří. Mezi tím, co se bude Evropa a USA dohadovat, zda Ukrajině zbraně poslat či neposlat, obsadí ruská armáda další a další desítky kilometrů čtverečních ukrajinského území.

Naši vážení demokraticky zvolení politici a Rusko bránící blogeři pak budou stále pokračovat v tezích o tom, jak že je vlastně Ukrajina „umělý stát“, který přeci kdysi celý patřil Rusku, tak ho prostě Rusku necháme a bude pokoj. Bohužel nebude. Do roka a do dne se vzbouří ruská menšina v Pobaltí. Tyto státy jsou dnes sice členy EU a NATO, kdo ale bude chtít v Evropě válčit s Ruskem o území, které přeci odedávna Rusku patřilo? Zvláště, když se v Evropě prosadí levičáci jako v Řecku a nacionalisté jako ve Francii. Poté bychom se také mohli dočkat dotazu z Moskvy, zda stále platí linie dotyku ruských a amerických vojsk v Evropě na konci II. světové války. A bude vymalováno.

Výše uvedené se stát nemusí, ale může, pokud v EU i USA zůstanou u moci nynější politici. Teprve přepadení Polska a obsazení západní Evropy Německem na počátku II. světové války vyneslo k moci v Británii Winstona Churchilla. Evropa i USA tak hledají politiky, kteří se postaví ruské expanzi dříve, než je tvrdá realita postaví před hotovou věc. EU bude rozvrácena a Evropa se vrátí o desetiletí zpátky. Hodně současných kritiků EU a obdivovatelů Ruska bude tomuto vývoji tleskat. Je ale nasnadě jedna otázka – bude potom Rusku vojensko-politický revanš směrem na Západ stačit nebo se pustí ještě dál? Vždyť Paříž je tak krásná!