Má Evropa problém aneb poslední omyl Bruselu

Inaugurační projev nového amerického prezidenta byl podle některých „furiantský“. Podle jiných „příliš konfrontační“ a „průměrný“. Jestli Trump udělá jen 10% toho, co slibuje, má Evropa o čem přemýšlet.

Inaugurační projev Donalda Trumpa se nesl v duchu „Amerika na prvním místě“. Byl podle některých prvních amerických komentářů médií, která Trumpovi nic nedarovala a zřejmě ani dál nedarují, zbytečně konfrontační. Během Trumpova projevu jednou americká režie ukázala tvář Baracka Obamy, která byla zřetelně zachmuřená. Po Trumpově projevu měl Obama údajně říci „dobrá práce“.  Přitom celý Trumpův projev byl absolutním popřením všeho, co Obama v domácí i zahraniční politice udělal.  Do značné míry se Obamovi jako bumerang vrátil nekritický obdiv médií, když tato média oslavovala jeho první inaugurační řeč, v níž se Obama důrazně vymezil proti politice G. W. Bushe. Tehdy jsme ze Spojených států neslyšeli nic o „přílišné konfrontační rétorice“. Naopak, bylo to americkými médii vyhodnoceno jako úžasný nový začátek, kdy USA pod Obamou prožijí nový restart.

Tehdy, po zvolení Baracka Obamy prezidentem v roce 2008 a jeho nástupu do úřadu v lednu 2009, jsme byli médii přesvědčováni o tom, jak se pod novou americkou vládou zlepší evropsko- americké vztahy. Nikoho z nás by ale ani ve snu nenapadlo, že díky americké politice na Blízkém a Středním východě, která znamenala úplné vyklizení pozic v tomto regionu a chaos nejen v Iráku a Afghánistánu, ale i v další zemích regionu, zejména v Sýrii a Jemenu, se dramaticky zvýší snaha milionů obyvatel tohoto regionu dostat se za jakoukoliv cenu do Evropy. Závěr Obamova mandátu tak zastihl Evropu „v nedbalkách“. Najednou byly k ničemu ideály o svobodě a volnosti, když se migrační vlna roku 2015 zcela nesla v duchu nikým nekontrolovaného pohybu statisíců osob po evropském kontinentu s cílem dostat se do Německa. V rámci tohoto procesu, který v současnosti pokračuje novými trasami z Libye do Itálie, ztratila Evropa schopnost věnovat se podezřelým aktivitám islamistů, na což pak státy jako Francie a Německo doplatily krvavými teroristickými útoky. V náhlém prozření pak Barack Obama označil americkou pomoc na likvidaci libyjského diktátora Kaddáfího za velkou chybu a svedl celou libyjskou anabázi na tehdejšího premiéra Velké Británie Davida Camerona.  A mandát své administrativy zakončil Obama „stylově“ a podrazil stát Izrael tím, že americká velvyslankyně při OSN nevetovala protiizraelskou rezoluci. Těsně před odchodem ze svého úřadu pak Obama tento krok obhajoval jako americkou „službu“ k zajištění trvalého řešení izraelsko-palestinského konfliktu formou „dvou států se společným hlavním městem Jeruzalémem“.

Zdá se, že mnohaletá vyjednávání o společném trhu Evropy a USA budou Trumpem smetena ze stolu. Trump už německým automobilkám pohrozil zavedením vysokých cel, pokud budou vozidla na americký trh vyrábět v levných zemích jako Mexiko. Automobilka Ford svůj záměr investovat do výroby aut v Mexiku stáhla. To je jasnou známkou toho, že v této oblasti bude Trump tvrdý a neoblomný. Slíbil před miliony svých posluchačů v USA, že do amerického průmyslu vdechne nový život a bude na tom zcela jistě tvrdě pracovat.

Pak je tu Rusko a Čína. Připomíná se éra Henryho Kissingera, který rozehrál partii s uznáním jedné Číny v moci komunistů tak, aby tím donutil vedení tehdejšího SSSR, dnešního Ruska, k vážnému zahájení politiky uvolňování napětí v Evropě, což vedlo k prvním odzbrojovacím dohodám mezi SSSR a USA po II. světové válce. Podle této analogie i z toho, že Trump již jednal s ještě stále žijícím Kissingerem, se údajně rýsuje Trumpův plán na významné zlepšení rusko-amerických vztahů proto, aby dosáhl od Číny ústupky v oblasti levného čínského dovozu do USA.  Tak jako někdejší sblížení USA s Čínou donutilo komunisty v Kremlu jednat s USA o odzbrojení, chtěl by Trump sblížením s Ruskem donutit Čínu k ústupkům, které by znamenaly návrat alespoň některých průmyslových odvětví zpátky do USA, odkud kapitál odešel za levnou pracovní silou Číny.

Někteří čeští politici, jako TOP 09 reprezentovaná Miroslavem Kalouskem, mají ze sbližování Moskvy a Washingtonu obavy, aby se obětí tohoto sblížení nestal středoevropský a východoevropský prostor.  Přeloženo do srozumitelného jazyka, aby Moskva nedostala opět své bývalé východoevropské gubernie zpět do sféry svého vlivu. Domnívám se, že bezprostředně nic podobného nehrozí, ale je zřejmé, že nás udržení spojenectví s USA v rámci NATO bude stát desítky miliard korun, které dlužíme našemu závazku na zbrojní výdaje v alianci. Podle Trumpa je to vůči USA nefér a již několikrát jak během kampaně, tak i před inaugurací, se Trump k neplnění spojeneckých závazků ze strany evropských vlád vyjádřil kriticky.  Reakcí čelných evropských představitelů je idea „evropské armády“, což je projekt naprosto iluzorní a jen obtížně realizovatelný bez souhlasu NATO, v němž USA hrají dominantní roli. Již v dubnu tohoto roku se má uskutečnit vrcholné jednání aliance NATO, kterého by se měl poprvé zúčastnit nový prezident Donald Trump. Očekávám, že Trump svou kritiku vůči neplnění svých závazků na zbrojní výdaje u většiny evropských států na jednání aliance ještě vystupňuje.

Evropa ale bude mít díky Trumpovi i jiný problém. Řada politických skupin v různých evropských zemích, které jsou zásadně proti další integraci EU, mohou získat od nového amerického prezidenta silnou podporu.  Evropu a EU zvláště může proto Trumpovo zvolení buď prozíravě inspirovat k podstatným reformám v EU (zrušení platnosti Lisabonské smlouvy a návrat do stavu před touto smlouvou), nebo se mohou v některých zemích prosadit příznivci odchodu z EU a ta se bude dále drolit. Vzhledem k tomu, že se v letošním roce konají důležité volby v Německu, Francii, Holandsku i v Česku, může vypadat EU na konci roku zcela jinak než na jeho počátku.

Protože ve svém prvním projevu Trump naznačil, že nehodlá na svých zásadních prohlášeních cokoliv měnit a bude pracovat zejména pro blaho USA, Evropa a EU bude mít problém tehdy, pokud tuto novou situaci nevezme na vědomí a nebude na ní vůbec reagovat.  Reakce Francie ve stylu - Trumpe, nemáš nám do toho co mluvit, my si poradíme i bez tebe - je sice typicky francouzská, nicméně nerealistická. Francie prožívá dlouhou krizi ekonomickou i politickou, a vůdkyně Národní fronty Marine Le Penová je Trumpově politice nesmírně nakloněna, a pokud by snad vyhrála letošní prezidentské volby, politika Francie by prošla zcela zásadní revizí.

Evropa a EU samotná tak bude mít velký problém zejména tehdy, pokud sází na to, že se Trump brzy „vyčerpá“ a pak zas poběží vše jako dřív. Právě to by byl zřejmě největší a zřejmě i poslední omyl Bruselu.