Krize společnosti – nejen málo dětí

Na iDnes.cz vyšel velmi zajímavý rozhovor o současné situaci v počtu narozených dětí, který děti označuje jako budoucí menšinu. Nejen v této oblasti se ale projevuje krize vztahů v naší společnosti.

Proč Evropané vidí svoji budoucnost tak pesimisticky? A proč i nás v Česku tolik rozdělují srdíčka a lajky sociálních sítí? Ztratili jsme vizi a dlouhodobý cíl, který by nás sjednotil a hnal kupředu? Nebo jde o hlubší krizi? Filozofka, spisovatelka a esejistka Tereza Matějčková upozorňuje, že každá krize a historický předěl je zároveň příležitostí. „Každý člověk je musí hledat,“ říká.

Tak uvádí Josef Hympl rozhovor, v němž je hlavním tématem výrazný pokles porodnosti v Česku. Filozofka Matějčková jmenuje pár základních příčin současného stavu. Pokud něco „vynechala“, je to spíše na velkou diskusi. Vůbec se totiž nezmínila o tom, že se dnes straší i „globálním konfliktem“ mezi USA na jedné straně a Ruskem a Čínou na straně druhé. I to může být v případě „západních“ společností jedna z příčin krize společnosti. A nakonec se nezmiňuje o názorech typu „nemohu rodit děti, když lidstvo ničí přírodu a způsobilo změnu klimatu“. Nicméně, rozhovor je to velmi podnětný a stojí za přečtení.

Existuje však i jiná oblast společenského života, alespoň v Česku. Nemohl jsem si nevšimnout, že „moderním trendem“ v případě úmrtí je „rozloučení v tichosti rodinného kruhu“. V blízkosti mého pracoviště jsou totiž vývěsky dvou pohřebních společností a mám tak každodenní možnost přečíst si vystavená parte. Někdy je to doslova přehlídka „nákladových úspor“ a z deseti parte jich až 9 z nich oznamuje, že rozloučení proběhne v tichosti rodinného kruhu.

Někdy se stane, že se známí zemřelého nebo zemřelé rozhodnou uspořádat zádušní mši jako náhradu smutečního obřadu. Je to však velmi zřídka kdy. Považuji tuto situaci za podobně alarmující jako nízkou porodnost. Většinou se podobně jako v případech nenarozených dětí argumentuje „vysokými náklady“ na klasický pohřeb. Rodiny tedy „spoří“ a žádné rozloučení se svým zesnulým neuspořádají. Většinou se ostatky zpopelní – na to se peníze najít musí – a pak se uloží na hřbitov bez obřadu. Někdy se argumentuje i tím, že si to dotyčný „přál“.

V zásadě je to z mého pohledu velká neúcta k životům zemřelých. Každý normální člověk si totiž zaslouží, aby se s ním jeho známí a přátelé měli možnost oficiálně rozloučit při pohřebním obřadu. Tam se obvykle připomenou základní momenty jeho života, rodina i práce. Každý z nás totiž zanechává jistou „stopu“ a alespoň takto je vhodné si tuto „stopu“ připomenout.

Určitě to souvisí i s tím, že se k církvi hlásí menšina občanů našeho státu. Předpokládám, že v oblastech, kde se k církvi hlásí většina obyvatel, k tomuto jevu nedochází. Nicméně, je to v mém okolí natolik „běžná“ věc, že je i o tom nutné přemýšlet.

Hodně se mluví o vlivu sociálních sítí, internetu a „chytrých telefonů“ na krizi ve vztazích mezi lidmi. Tento efekt nevylučuji, nicméně tak „materialistický“ přístup k narození a smrti člověka je svým způsobem tristní a alarmující. Narození a smrt jsou doslova spojité nádoby a společnost, která život ani smrt nedokáže popsat a přijmout, na tom skutečně není dobře.