Krize proevropské politiky

 S vítězstvím Zuzany Čaputové na Slovensku se opět objevilo masivní tvrzení o vítězství proevropské politiky. Přitom exponent „Bruselu“ Maroš Šefčovič volby projel na celé čáře. Co je to ta tajemná „proevropská politika“?

Jestliže se objevuje termín o tak zvané „proevropské politice“, obvykle to jeho autoři chápou jako politiku, která neodmítá pokračování integračního úsilí a další unifikaci fungování EU. Tato politika je považována jaksi automaticky jako pozitivní přístup k fungování EU včetně všech institucí, tj. Evropské komise a Evropského parlamentu především. Pokud budeme chápat „proevropskou politiku“ jako politiku, která fakticky pomůže evropským státům začleněných v EU a jejich občanům, možná překvapivě zjistíme, že být „proevropský“ v tomto slova smyslu se může velmi lišit od ideální proevropské politiky, kterou se zaklínají členové Evropské komise a předseda Evropské rady.

Vraťme se proto ještě ke Slovensku. Poražený kandidát Maroš Šefčovič je od roku 2014 v pozici místopředsedy Evropské komise a má ve své gesci energetickou politiku. Vydržel na této pozici i po posledních volbách do Evropského parlamentu, i když byla na tuto funkci navržena Slovinka Alenka Bratušeková. Ta ale neuspěla u pohovoru s poslanci Evropského parlamentu. Šefčovič je tak představitel „Bruselu“ ve vysoké exekutivní funkci. Spekulovalo se i o tom, že Šefčovič udělal „chybu“ a nezřekl se podpory hnutí SMER. Údajně tak mohl získat více hlasů. To je argumentace podivná, protože jde proti „duchu doby“. Duch doby si žádá otevřenost tak, aby politika opět získala u voličů respekt. Pokud by se Šefčovič opravdu odstřihl od politického hnutí, které ho do Bruselu nominovalo, udělal by přesně to, co je politikům médii vytýkáno. Šefčovič tak u voličů nedoplatil ani tak na SMER, jako spíše na „papalášství“, které si lidé s Bruselem spojují. A právě absence politické zkušenosti stála u takto uvažujících voličů na straně Čaputové. To ona porazila „proevropského“ Šefčoviče, který se jistě choval naprosto konformně se současnou politikou EU. Proevropská, tedy „bruselská“ politika to na Slovensku prohrála.

Skutečně proevropská politika by tedy měla zřejmě vypadat úplně jinak. Je faktem, že stávající politika „Bruselu“ způsobila dosud nejhlubší politickou krizi EU. Jejím produktem je i Brexit. Ten je navíc „opepřen“ tím, že vládnoucí konzervativci jsou hluboce rozštěpeni na ty, kteří si žádný Brexit nikdy nepřáli (a mají ho paradoxně „organizovat“ a evidentně si s tím neví rady) a na ty, kteří Brexit pomohli v referendu prosadit, ale nemají dostatečnou sílu na to, aby ho mohli administrovat.  A za převahou voličů pro Brexit v roce 2016 stála i migrace. Nikoli ta, která se převalila do Německa koncem roku 2015, ale migrace především z východní části EU do Británie. Obrázky migrantů v táborech na francouzském pobřeží čekající na příležitost přeplout nebo projet tunelem do Británie tomu jenom pomohly. A do chybné „proevropské“ politiky samozřejmě patří „záchrana“ Řecka právě na počátku roku 2015 v době nastupující migrační krize. Od té doby to s projektem více a více integrujícící se EU jede z kopce. „Antisystémové“, tj. protibruselsky naladěné strany a hnutí, vyhrály volby v Itálii. Francie se snažila uniknout volbou Emmanuela Macrona, ale i Francii realita dostihla a Macronova politika „více Evropy“ se dokonce nelíbí už ani v Německu.

Shrnuto a podtrženo - tak zvaná „proevropská“ politika způsobila dosud bezprecedentní krizi EU, dokonce horší než finanční a ekonomická krize v letech 2008/10, i když i ta si v Řecku vybrala svou daň. Bezpochyby, EU je v situaci, kdy je absolutně nezbytná reforma jejího fungování. Lisabonská smlouva, podle níž se nyní EU řídí, se evidentně neosvědčila. Pokusy vyrovnat se s nespokojenci zrušením práva veta a přechodem k většinovému hlasování na Evropských ministerských radách (viz památné kvóty) sice rozhodování jakoby usnadnilo, vedlo ale k hlubokému propadu důvěry ve správnost politiky EU v řadě států EU včetně Česka.  Pokud se stávajícím politickým blokům lidovců a socialistů podaří udržet si většinu v Evropském parlamentu, je osud EU zřejmě na dalších pět let odsouzen k prohlubování politické krize, protože se žádná reforma konat nebude. Na druhou stranu by takový vývoj posílil „antisystémové“ strany v dalších státech EU. Teroristický útok v holandském Utrechtu, který měl být údajně „zločin z vášně“, měl obrovský dopad na výsledek místních voleb, které se konaly pár dní po tomto útoku, a které vyhrála „krajní pravice“. „Brusel“ si tak zahrává s osudem Evropy a tak zvaná „proevropská“ politika kondici EU evidentně nepomáhá. Je čas …