Konec kávového socialismu

Zaznamenal jsem v tisku, že se poslední předlistopadový generální tajemník ÚV KSČ Milo(u)š  Jakeš těší dobrému zdraví a oslavil 95 let. Stále věří v socialismus. I vzpomněl jsem si na náš socialismus kávový.

Pro mladé a neznalé doby budování socialistické společnosti je nutné několik vysvětlujících informací. Přeneseme se do počátků osmdesátých let minulého století. Tehdy jsme tak jako dnes holdovali pití kávy. Tehdy ale nebyly, alespoň v našem socialistickém táboře, automaty na výrobu kávy. Český a zřejmě i slovenský národ pil kávu tureckou, tj. s logrem a nelámal si hlavu „neblahými důsledky pití této kávy“ na zažívací ústrojí. Nic jiného nebylo běžně k dostání.

Tehdy jsme kupovali kávu Standard v papírových sáčcích, v nichž bylo, pokud si dobře pamatuji, 50 g zrnkové upražené kávy. Kupovali jsme jí v závodní kantýně a tam byl k dispozici i strojek na mletí kávy, který sloužil všemu lidu a kde jsme si kávu umleli na kávu mletou a s tou se pak odehrával kávový obřad na pracovištích.

Tehdy jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání po absolvování vysoké školy. Byl jsem vlídně, bez jízlivosti, přijat a zapojil se do mladého kolektivu výzkumníků.  Vstoupil jsem již do „řeky“, která několik let „proudila“. A v této „řece“ existoval rituál ranního pití kávy.  Bylo nás asi do deseti osob a scházeli jsme se u baviče naší výzkumné skupiny. Členkou naší kávové skupiny byla i tehdy velmi významná mladá žena, říkejme jí paní Malá, která pracovala na personálním oddělení, lidově kádrovačka. Pro pití kávy zde byl vypracován systém, v němž existoval sešit, a zde byla uvedena jména kávového spolku, dále existovala větší sklenice na mletou kávu. Každý, kdo byl členem našeho kávového spolku, koupil mletou kávu 50 g, vsypal jí do společné velké sklenice a měl právo na to vypít sedm ranních káv. To zřejmě souviselo s tím, že se tehdy v hospodách prodávala černá káva sedmigramová, na tu byla umělohmotná naběračka. Po každé kávě přibyla u jména dotyčného pijana čárka, a jakmile měl pijan kávy sedm čárek, donesl nový balíček a šlo se (pilo se) dál.

Nebyl jsem u začátků tohoto systému, ale zřejmě na počátku existovala i „spravedlivá“ osoba, která kávu nabírala a dbala na stejnou porci pro všechny. Snad tam byla i standardní naběračka. Postupně se ale pravidla rozvolňovala a nabírat si mohl každý sám. Proto časem začaly vznikat zásobovací „poruchy“.  Například se sešla kávová skupina a zjistila, že je „kontejner“ prázdný a přitom ještě nikdo nevyčerpal svým sedm kafí. A tak se někdo obětoval, doběhl pro kávu a měl tak dokonce předplaceno.

Jak čas plynul se však situace stávala čím dál tím více nevyhovující. Je to už hodně dlouhá řádka let a nepamatuji si přesně, na čí popud náš kávový socialismus skončil. Zřejmě už každý z kávového spolku měl aspoň jeden balíček kávy „předplacen“ a došlo ke konečnému řešení kávové otázky. Zcela jistě však pro ukončení tohoto stavu byla i soudružka Malá.

Naše kávové dýchánky pak pokračovaly bezproblémově. Každý si přinesl svou kávu, nabral si, kolik chtěl, voda byla erární a mohlo se pít a diskutovat. Konec našeho kávového socialismu přišel přitom o mnoho let dříve, než se přiblížil listopad 1989.  Pro soudruha Milo(u)še Jakeše  a všechny jeho soudruhy a soudružky, co nepřestali věřit v socialismus, mám tak špatnou zprávu. Na svém vlastním triku jsme si vyzkoušeli, že socialismus nefunguje. Náš kávový socialismus skončil podstatně dříve než socialismus pod vedením Jakeše. Skončil ale naprosto ze stejných důvodů. Pokud je všechno všech, nemůže to skončit dobře. Bohužel, existuje stále plno režimů, které takový systém lidem vnucují násilím i dnes.