Koloniální minulost Evropy

Teze o tom, že má Evropa za sebou koloniální minulost a musí napravit své hříchy, byla před nějakým týdnem schválena  i na půdě Evropského parlamentu. Tam je jádro problému.

Německá kapitánka lodi Sea-Watch 3 Carola Racketeová vyzvala, aby Evropa přijala půl milionu lidí, kteří se v Libyi ocitli v moci převáděčů či živoří v místních uprchlických táborech. V rozhovoru poskytnutém německému listu Bild Racketeová zdůraznila, že Evropa má vůči Africe kvůli koloniální minulosti historickou zodpovědnost.

Touto optikou má Evropa odpovědnost i za USA, protože se do „Ameriky“ přestěhovaly miliony lidí z Evropy během 19. -20. století.  Britské kolonie v Americe ale povstaly už na konci 18. století a vynutily si na Británii nezávislost. Dekolonizace Afriky proběhla nejrychleji v polovině minulého století. Dekolonizace Afriky je název pro historické údobí a společenské hnutí v Africe po II. světové válce. Jednalo se o postupné vyhlášení nezávislosti v britských, portugalských, francouzských a belgických koloniích a proces vzniku či vyhlášení samostatných, nezávislých států. Jednalo se o součást celosvětového fenoménu osamostatňování kolonií evropských velmocí. Hlavní období dekolonizace probíhalo od roku 1955 do roku 1975, nejsilněji v roce 1960 (Rok Afriky). Později rovněž rostl počet členských států OSN z řad afrických zemí.

Hovoříme tudíž o události staré bezmála šedesát let. Později se ukázalo, že řada afrických států neprosperuje, často mezi nimi vznikaly etnické konflikty a čistky, což se vysvětlovalo zejména komunistickou propagandou, jako pozůstatek koloniálního rozdělení Afriky. Dnes se ale Evropa v části Evropské unie svými představiteli ztotožňuje s teorií o „evropské kolonizaci“ a v tom důsledku „společné odpovědnosti za Afriku“.

1)      Žádná evropská kolonizace Afriky neproběhla

V případě Afriky proběhla kolonizace britská, francouzská, portugalská a belgická. Německo a například i Itálie měly „smůlu“, zbyly na ně „drobty“ a Itálie se tak pokusila získat Etiopii v době vlády Benita Mussoliniho.  Komunisté při diskusi v československém parlamentu před rozhodnutím o přijetí Mnichovské dohody dokonce argumentovali i tak, že se Habešané bránili (podrobně se o italské ofenzívě v Habeši dozví čtenář zde) a my vydáme Německu pohraničí dobrovolně?  EU se prostřednictvím korektních politiků dokonce v Evropském parlamentu zavázala k odčinění následků „evropské kolonizace Afriky“.

2)      Historická odpovědnost Evropy vůči Africe

 Tvrzení o tom, že za migrační krizi mohou zločiny kolonialismu, je propagované i v Česku. Poučný je v tomto směru komentář Ivo Cermana zde.  Kritizuje stať Martina Šorma v časopise Dějiny a současnost, v níž Šorm tvrdí, že jsme se my, Češi, na zločinech kolonialismu podíleli také (kdo by neznal známé „koloniály“, v nichž se prodávalo zboží z kolonií, že ano!). Progresivní evropští politici těží z podobných tezí, které v Česku razí právě Šorm, a které hovoří o evropské kolonizaci a nikoli o kolonizaci někdejších evropských mocností.  V politice je to právě zejména Francií prosazovaná další integrace EU, která má zamlžit někdejší éru francouzské kolonizace (například válku v Alžíru) a nahradit jí „společnou odpovědností Evropy za Afriku“.

3)      Emise kysličníku uhličitého musíme dostat na nulu?

Německá kapitánka pak tvrdí i tento progresivní názor: Kromě přijímání uprchlíků by měla Evropa podle německé kapitánky více úsilí vynakládat také na boj proti klimatickým změnám, aby tak zabránila problémům, které podle ní Afričany k útěku ze svých zemí nutí. „Emise oxidu uhličitého musíme dostat na nulu,“ řekla.

Opět je tam jasná vazba na evropskou vinu (vypouštění kysličníku uhličitého), což údajně mění podmínky v Africe (neúrody a hladomory) a i proto musíme svou vinu odčinit. Mimochodem, dostat „emise na nulu“ je ještě mnohem radikálnější názor než ten, že musíme v Evropě zajistit rovnováhu mezi množstvím vypouštěného kysličníku uhličitého a jeho spotřebou díky evropské vegetaci.  Nelze se pak divit, že německá veřejnost masírovaná klimatickými změnami způsobené EVROPSKÝM průmyslem, je ochotná ve velkém hlasovat pro německé zelené.

Není lepšího důkazu o tom, že se EU pohybuje po trajektorii vedoucí k rozpadu přirozené soudržnosti evropských národů vlivem radikálních postojů k migraci a ekologii, které propaguje "nová" evropská levice.  Ty jsou zdrojem napětí mezi evropskými státy i uvnitř EU a nutně povedou k dalším krizím v EU.